Neobjektivní stavovská hrdost lékařů je mnohdy na škodu.

Osobně proti slušným, lidským a šikovným lékařům nemám nic. Naopak vážím si jich a obdivuji je. Stejně jako podobně založené programátory, architekty, řidiče nebo třeba kuchařky.

Několikatýdenní akce odcházejících a ultimativně vyjednávajících lékařů rozdělila národ na dvě poloviny. Jejich zastánci se postupně vyprofilovali do nenávistných hesel, kdy víceméně argumentují neznalostí laické veřejnosti a všechny mimo obor pasovali do role nechápavých a nepřejících pitomců. Naopak ona laická veřejnost, k níž se řadím i já, byla zprvu s lékaři solidární, obecně chápala nutnost zásadních změn v resortu a jejich finančního ohodnocení. Postupně, jak se měnila rétorika zástupců stavu a pragmatická argumentace přecházela na arogantní a ultimata kladoucí monology, měnil se i postoj veřejnosti. Její podpora onomu nešťastně formulovanému protestu, kdy nám bylo vzkazováno, že brzy zemřeme, pomalu uvadala a to i díky velmi nesympatickému vzezření a chování jejích představitelů. Oni si skutečně pacienty vzali jako rukojmí a kdo z nich to nechápe či ještě obhajuje, měl by vážně uvažovat o změně profese. A co se týče oné povinnosti vzít všechny rebelující povinně zpět, to je jen poslední kapka v moři jejich nestoudnosti.

Já osobně jsem jim fandil, ale už mne to přešlo. Z jejich chobvání a vystupování je mi na zvracení.