V listopadu před lety se začala pomalu měnit historie. Alespoň si to většina myslila. Lidé měli plné zuby neschopných bolševických samozvanců a jasně dali najevo, co chtějí. Leč člověk míní, něco úplně jiného mění.
Klíči se tenkrát zvonilo o sto šest a bylo to slyšet i daleko za hranicemi. Mnoho dlouho čekajících na tento okamžik zaslzelo a těšilo se na vysněnou svobodu. Soudruzi se chvilku snažili nespokojence zastrašit, ale brzy poznali, že to nemá smysl a přešli na jinou strategii. Vyjednali s opozicí luxusní podmínky kapitulace a stáhli se do stínu. Věděli, že je to jen na chvíli a že se jim to sakra vyplatí.
Protože na tomhle světě se spravedlnost a slušnost jaksi nenosí, dopadlo to všechno tak, jak už tehdy někteří neosleplí předpovídali. Veřejnost byla ošulena sladkými řečičkami nových i staronových spasitelů a soudruzi se opět, tentokrát už natrvalo, usadili do sedel moci. A dotyční se chovali tak, jak byli naučeni a jak se chovali všechny léta předtím a podle toho svoboda a prosperita nové společnosti vypadala. Sedí tam dodnes a jestli se nestane zázrak, budou tam asi navěky.
Onen zázrak spočívá v přetavení obrovské frustrace a nespokojenosti veřejnosti ve svržení současné nedůvěryhodné a zkorumpované vládnoucí garnitury a její nahrazení mladými, vzdělanými a nezkaženými lidmi. Oni noví vůdcové pojmou službu vlasti jako poslání, nikoliv jako možnost lhát a krást bez omezení a strachu z jakéhokoliv postihu. Ovšem musíme se poučit a onu očistu provézt dokonale a bez pardonu. Ono heslo, že nejsme jako oni, se nám v minulosti tragicky nevyplatilo, jak na vlastní kůži dosud pociťujeme. Jednadvacet křivých let je asi málo, ale dvaadvacet už by mělo stačit a mohli bychom vykročit na novou cestu.
Věřím, že minulých dvacet let bylo jen epizodou a že se dočkáme konečného napravení křivd, spravedlnosti a lepší budoucnosti.
