Jak jsme se nevydali do Brazílie

V každém věku má člověk své sny. Někdo jasné, jiný mlhavé, jeden  reálné, druhý  bláznivé, všichni ale sní s otevřenýma očima a jdou si za splněním snů s patřičnou energií. 

Bylo nám osmnáct pryč, čerstvě plnoletí, ještě nevystřízlivělí z oslavy samostatnosti, kdy nás, čtyři kamarády na střední škole, poprvé napadla ta geniální myšlenka. Navzdory tomu, že byl konec sedmdesátých let minulého století a v Čechách vládla tuhá normalizace, rozhodli jsme se vydat na cestu z Čech do Brazílie.

V našich naivních a zmatených hlavách to nebyl problém. Nejprve jsme o tom nesměle mluvili v hospodě, každý k tomu řekl své a postupem času začal náš plán získávat konkrétní obrysy. Nebude to jednoduché, ale jestliže člověk hodně chce, jeho sen se mu splní. Ze starých map a cestopisů jsme zjistily jízdní a plavební řády vlaků a lodí a podle toho navrhli základní cestovni kompozici. Z Budějic vyjedeme částečně vlakem a stopem a přes Prahu a Paříž se dostaneme do anglického přístavu Southampton, kde se nalodíme na zámořský parník do brazilského přístavu Belém, což je město v deltě Amazonky a odtud místní říční lodí do centra Amazonie, města Manaus. Na cestu si vyděláme dílem brigádami doma, dílem prací na lodi. Takhle nějak vypadal základní plán, což v našich mladých hlavách nebylo nereálné.

Shodou příznivých okolností v té době přišel do naší školy nový učitel, jenž, jak jsme vypátraly, v minulosti působil jako důstojník na zámořské lodi. Jelikož se brzy zařadil do malé skupiny sympaťáků, druhá skupina zde byla velmi početná, rozhodli jsme se, seznámit jej s naším plánem. Kupodivu nás neposlal do háje, ale byl naším plánem nadšený a slíbil, že nám bude, v rámci možností, nápomocen. Utvořili jsme tajné komando, o jehož cílech se nesměl nikdo cizý dozvědět. Pan učitel byl tak obětavý, že se dokonce vydal do Prahy za svými tehdejšími kolegy, kteří prý mohli v naší věci velmi pomoci. Tak se postupně vyrýsovala celá operace do nejmenších detailů, bylo v ní zahrnuto i to, jak se ošatíme a  co budeme mít k svačině.

Po několika měsících tajných a pečlivých plánů a příprav se však vyskytl problém. Nějak jsme v té euforii zapoměli na rodiče a když jsme je chtěli naivně do svých plánů nezatahovat a oznámit jim náš odjezd až z vlaku, náš kantor byl striktně proti a pravil, že bez vědomí rodičů se nikam nejede. Nakonec jsme museli souhlasit, i když jsme to ve své zapálenosti považovali jen za malou překážku. Leč velmi jsme se zmýlili a všichni naší rodiče byli naprosto šokováni a jasně dali najevo, co si o té hovadině myslí. Naše zklamání bylo obrovské, zkoušeli jsme je přesvědčovat, že je to běžná věc, nic nám nehrozí, ale rodičové byli zcela jiného názoru a odmítli se na toto téma dál bavit. Ale termín odjezdu se blížil, oni názor nezměnili, naopak, přitvrdili a my, s vesnickou výchovou, jsme museli nakonec ustoupit a vyhlásit kapitulaci. Pan učitel byl nejprve naoko zklamán, ale pak přiznal, že s takovou reakcí víceméně počítal a přijde mu ze strany rodičů oprávněná.

Tak náš první a poslední mezinárodní sen skončil, dřív nežli začal. Tehdy jsem byl strašlivě uražený a zklamaný, stejně, jako moji kamarádi, leč vše se urovnalo a já mám dnes úplně stejný názor, jako měli tenkrát naši rodiče.