Jak jsem jel vlakem s Honzou Tichým aneb Do Koníkovic jsem nedojel

Jede vláček kolejáček, kolik vozů asi má? Ten můj, vlastně Jančurův, jich měl osm, byl žlutý a já seděl v šestém...

Už coby malé robě jsem byl doslova fascinován vlaky. Vše co se pohybovalo po kolejích a jelo někam „do pryč“, mne přivádělo v úžas. Kam asi ta mašinka jede? A co nebo koho veze? Jak já toužil po tom, abych i já někdy mohl nastoupit do vlaku. A dočkal jsem se…

Několik měsíců po dovršení čtvrtého roku, jsem se byl podívat na svatbě. Můj strýc si totiž bral svou (v té době) nastávající manželku a z mé nastávající tety tím udělal tetu regulérní. Svatba se konala v Olomouci a dopravili jsme se tam autem. Tuším, že to byl Wartburg. Ale cestu zpátky jsem si tak nějak vyprosil vlakem. Babičce se zželelo prvorozeného vnuka a vydala se se mnou na olomoucké nádraží. Kolik tam bylo mašinek a vagónků! Kdybych tehdy znal nejvyššího pana železničáře a kouzelníka Zababu tak bych věřil, že oba bydlí v Olomouci.

A co teprve když jsem nastoupil do vozu! Byl jsem přímo fascinován tím, že jsme chvíli jeli dopředu a potom dozadu a přitom jsme stále jeli do Ostravy. Jak důmyslné ty vlaky jsou…

Od té doby uplynulo v řekách hodně vody a já o pár centimetrů vyrostl. Ale fascinace vlaky mně neopustila. Stále když vidím vlak, cítím ty dálky, po kterých má dušička toužila už při té první cestě z Olomouce do Ostravy. A taky mi zůstal jeden sen. Naskočit někde na nákladní vlak a nechat se odvézt někam…. Jenže dnes už vím, že by mne ten nákladní vlak odvezl někam, kde by si mne převzali policisté a vyfotil redaktor Blesku…

Ale letos v lednu se to trochu změnilo. Začal jsem vlakem dojíždět do práce a tak prožívám tu cestu Ostrava – Olomouc a zpátky každý týden. Je zajímavé, že je to právě ta cesta, jako byla ta má první. A tak se pro mne stal vlak záležitosti všední a někdy nudnou. Ale jen ten který mne veze do práce, všechny ostatní stále voní dálkou…

Minulý týden v neděli jsem však ve vlaku zažil něco, co mi tu nudnou cestu nádherně prozářilo. V kupé se mnou seděla mladá maminka s dvěma zvědavými kluky. Už studovali mateřskou školu, protože byli nadšení z toho, že v pondělí nemusí spát a půjdou domů už po O. Vzpomenul jsem si na to, jak i já byl kdysi z tohohle nadšený a trochu jsem se usmál.

Ti dva rozumbradové hráli s maminkou nějakou karetní hru, jejíž pravidla jsem vůbec nepochopil a neustále se na něco vyptávali. A když jsme přijížděli do stanice Hranice na Moravě, tak ten mladší poprosil, jestli by mu maminka něco nepřečetla. A maminka vytáhla z batohu Honzíkovu cestu.

Četla opravdu moc krásně a ti dva kluci ji doslova viseli na rtech. A po krátké chvíli jsem se přistihl, že ji na rtech visím i já! Poslouchal jsem se zatajeným dechem, jak maminka Tichá nechala svého syna nastoupit do vlaku a čekala na nádraží na to, až vláček odveze Honzíka do Koníkovic k dědečkovi. A taky k babičce, vždyť ani Honzík na ni nezapomněl…

Byl jsem opravdu moc zvědavý na to, koho Jeník potká ve vlaku a co všechno ještě zažije. Jenže nastal čas k tomu, abych opustil vlakovou soupravu a nemohl jsem dále poslouchat. Nedovedete si představit, jak rád bych s tou rodinkou pokračoval v cestě a jen poslouchal. Nešlo to…

Já vím, že si to ta maminka nepřečte, ale přesto bych ji moc rád poděkoval. Díky ní jsem si připadal, že cestuji s Honzíkem do Koníkovic a nádherně jsem si užil cestu do práce. A slibuji, že až se dostanu do knihovny, tak si tu krásnou knížku Bohumila Říhy půjčím. Ještě jednou moc děkuji. A všem ostatním přeji krásný zbytek posledního červnového víkendu.