Hurá k soudu aneb Barbara to zvládne...

Psalo se minulé století (vlastně jeho konec), bolševik už vládl poněkud roztřesenou rukou a na naší střední škole začaly zajímavé exkurze. Šli jsme k soudu...

Ale oni nám tu návštěvu soudu slíbili už na základce. Myslím tím všechny ty naše učitele, výchovné poradce, ředitele a dokonce i pan školník se o tom zmínil.

No on pan školník sice mluvil o úplně jiné exkurzi, ale i o téhle nám dodal nějakou tu informaci... Chlapci, tyhle exkurze jsou opravdu dobrá věc. Podíváte se do továrny, uvidíte zajímavé věci, třeba jak se vyrábí z ovčí vlny nitka (v tuto chvíli se všichni smáli a já už tuším proč), jak se s železné rudy vyrábí školní lavice, kterou musím pořád opravovat, proč se z keramiky nevyrábějí jen talíře, ale třeba i něco důležitějšího (záchodové mísy) a taky se dozvíte to, proč školní autobus nadorazil včas... Ale to musíte vědět, kde a kdy poslouchat své pedagogy... Jinak se nedozvíte nic.

Ale chlapci... Přijde den, kdy dorazíte na exkurzi která bude úplně jiná. Nebudete v továrně, kde můžete vzít pod tričko čersvě vyrobený tenisák, nevezmete do kapsy deset metrů ocelového řetízku a neochutnáte čerstvě vyrobenou čokoládu. Půjdete k soudu...

Soudy máme veřejné, takže byste se na takové líčení jen tak nepodívali. Třeba budou soudit nějakého hašišáka a vy se konečně uklidníte. A pak přestanete šlapat po školních záhoncích...

Tahle představa nás dostala. Ne ta, jak šlapeme po kedlubnách sedmé Á, ale ta návštěva soudu. Všichni jsme viděli ten soud, který rozplétá (už zase) nitky protistátního spiknutí, usvědčuje defraudanta či posílá vraha na šibenici. A my budeme u toho! Vždyť to známe jen z televize a to ještě polské. Jenže...

Jenže nás k tomu soudu vůbec nepustili. Asi soudili něco lechtivého a tak tam neměly děti co dělat. Dokonce ani tak zvědavé děti, ke kterým jsem se počítal. A tak jsem první soud viděl až na vojně.

Seděli jsme všichni v kinosále kežmarských kasáren a čekali na soud. Obžalovaný byl opravdový zločinec, který na týden vypadl z kasáren. Celý týden jsme díky tomu mohli být nebojeschopní a kdyby na to přišel nepřítel... (Pro ty mladší: Tehdejší nepřítel je dnes přítel, ale to vás asi už učili).

V posádkovém kině bylo nabito. A rovnou řeknu to, že po rozsudku tam bylo i nablito. Být ten kluk mimo posádku o den déle, tak by dopadl jako Kajínek. Ten zelený prokurátor vypadal jako inkvizitor a ten zelený soudce se choval jako Pontius Pilatus. Pořád koukal mezi furťáky v prvních řadách, jako by čekal nějakou radu a pak vynesl rozsudek. Sto let služby nepodmíněně v důstojnické kuchyni! A desetkrát denně rozcvička. Po dosažení padesátého roku věku se počet rozcviček snižuje na devět. Po dalších deseti letech se počet rozcviček určí podle toho, jestli bude ještě odsouzený naživu...

Já vím, že jsem to trochu přehnal a ten kluk dostal jen své dva roky nepodmíněně, ale to v té době bylo podobné, tomu mému rozsudku.

A já se tehdy rozhodl, že už žádný soud vidět nechci. Snad jen s tou výjimkou, že se budu soudit s nějakou obří společností o... O obrovský balík, který té společosti ani nebude chybět. Ale při mé smůle vysoudím tak akorát balík slámy... Mimochodem, jsou takové společnosti, které mají v portfoliu i slámu...

Rok se sešel s rokem, desetiletí se stoletím, tisíciletí s tisíciletím a já se stále nechystal k nějakému tomu soudu kouknout. Mimochodem, já nejsem nesmrtelný... Jen jsem se narodil v roce, kdy jsem byl předurčen žít v různých miléniích. Ale takových je nás docela dost.

A najednou... Najednou můžeme být u soudu pořád. Stačí si zapnout televizi. A vzít do ruky ovladač... Soudce Alexandr, soudkyně Barbara, soudkyně Klára.... A potom soudní síň bez jména soudce. Konečně se mi splnil dětský sen a můžu být denně u soudu. Jsem moc rád, že se v televizi přestalo vařit a začalo se soudit,

Vždyť Češi už díky Babicovi, Hruškovi, klukům v akci, kuchařské pohotovosti, Italovi v kuchyni, Bohdalové ve studiu, Pohlraichovi v krachující hospodě či Halině v žitě, umí uvařit už úplně vše. Ale soudit se ještě neumí...

Krátce po listopadu 1989, se neobešla žádná televizní estráda bez psychiatra a sexuologa. Potom jsme chvíli koukali na psychopaty, uzavřené v jedné vile a fandili jsme těm největším idiotům (aby bylo na co koukat i příští týden) a pak jsme začali vařit. Nebyl to špatný nápad, protože lidé rádi jedí. A jíst totéž, co jí třeba taková slavice. Česká slavice... To musí být dobré...

Ale časem jsme se naučili vařit stejně, jako známé osobnosti, naučili jsme se chodit k cvokaři, naučili jsme se cvičit jako mistyně světa v aerobiku a plavat jako Venclovský... Pardon, z Calais do Doveru dnes plavou jiní sportovci. Ale co když už umíme i koroptvičku s lanýži a pstruha s perníkovou zálivkou? Bude asi nuda... A tak se začneme soudit!

A televize nám zase pomůže. Soudkyně Barbara, soudce Alexandr, ta hezká holka, co obhajuje Kajínka. Nebo ta blondýna, která se upsala Nově a rozvádí manželství (to bude ta Kajínkova advokátka), soudci na dalších televizních stanicích... 

Takže tady je malé hlášení pro NEmajitele televize:

Vážení televizní odpírači. Jsem žijící svědek (televizi jsem viděl naposledy dneska) a počítám s tím, že se ke mě přidá hodně dalších lidí. Vlastně dalších svědků...Jelikož nemáte doma možnost sledovat televizní program, považuji za normální to, že vás budu informovat o tom, o co jste přišli.

Takže...

Nepřišli jste o nic, ale neviděli jste pana P, který se soudí s paní U.

Paní U totiž neplní domluvenou dohodu o užívání platební karty pana A.

Pan X u soudu byl a vypadal docela sympaticky. Pan P je už od pohledu debil...

Pan A umí vařit a není mu to k ničemu.

Pan P miluje paní M a je na tom hůře, než pan A...

A pan O? Je v tom nevinně, stejně jako vy... Nerozumí tomu...

Ale možná to dopadlo dobře a paní soudkyně to rozsoudila správně...

Třeba jako ta holka, co přijela - nepřijela... A nebo snad ne? Zkuste to rozsoudit sami. Stačí okolo sedmnácté hodiny zapnout televizi. Počítám, že se objevíte tak v pěti soudních síních... Ale třeba zjistíte, co udělal ten pan X. Byl prý sympatický. Přeji hezký den.