„Chce-li člověk pomáhat zvířatům, nemá se určitě nechat vydírat. S těmi, kdo němým tvářím ubližují, je však nutné se nemazlit,“ říká Hana Janišová, předsedkyně Pražského spolku ochránců zvířat.
Celý svůj život chovám různá zvířata, ať už to byli psi, nebo v současnosti kočička. Představují pro mě velké citové obohacení, navíc znám mnoho lidí, kterým zvířata vrátila ztracenou duševní rovnováhu. Myslím, že jsme němým tvářím ledacos dlužni. Obdivuji lidi, kteří jsou v péči o ně aktivní ve svém volném čase. Položila jsem proto aktivistce Haně Janišové několik otázek...
Předpokládám, že vaše funkce je dobrovolná. Přibližte prosím také své občanské povolání…
Ano, funkci předsedkyně Pražského spolku ochránců zvířat vykonávám dobrovolně. Jinak už skoro dvacet let pracuji jako specialista na public relations pro jednu softwarovou firmu. Zkušenosti z práce, která mě živí, pak mohu dobře využít ve prospěch „našich“ koček.
Jak jste se k pomáhání zvířatům dostala?
Od malička jsem si asi až nepřiměřeně brala k srdci, když jsem viděla, že nějaké zvíře trpí, a chtěla jsem pomoci, jak to jen šlo. Konkrétně ke kočkám jsem se však dostala před patnácti lety paradoxně přes veverku, nalezené mládě z Petřína, které jsme doma s manželem a dcerou vypiplali. Mládě vyrostlo v krásného veverčáka, ale ten už se v bytě moc chovat nedal. Tak jsme mu našli přiměřený domov a manžel pak – zocelený veverkou – povolil dceři první dvě koťata. S péčí o ně jsme potřebovali poradit a tak jsem se seznámila s aktivisty z Pražského spolku ochránců zvířat. Když mě požádali, zda bych jim občas mohla pomoci s propagací, odpověděla jsem „neprozřetelně“, že ráda. Jak se říká, zahákla jsem se tak drápkem, což je v případě koček zvlášť výstižné, a od té doby „v tom jedu“.
Odkud se vzaly zdroje vaší motivace?
Můj první zážitek je z doby, kdy mi bylo asi sedm let. Kluci ze školy jednou chytili žížalu a řekli mi, že ji zkusí překrojit, jestli doroste. Byla jsem přesvědčená, že ji to bude bolet, a tak jsem jim nabídla korunu, když ji pustí. Pustili ji, ale za chvíli přišli s deseti jinými žížalami a chtěli dalších deset korun, jinak že žížaly rozřežou. Zazvonila jsem na svého tátu, jestli by mi nepůjčil peníze, ale ten vyběhl s řemenem v ruce, klukům nařezal a žížaly jim sebral. No, a další už nepřinesli… Poučení pro mě bylo dvojí. První zní, že chce-li člověk pomáhat zvířatům, tak se určitě nemá nechat vydírat. Druhé ponaučení, které jsem si odnesla, je, že s lidmi, kteří němým tvářím ubližují, je nutné se nemazlit.
Kdy Pražský spolek ochránců zvířat vznikl?
Historie našeho spolku sahá až do padesátých let minulého století. Od té doby se hodně měnil, například kdysi provozoval také útulek pro psy, dnes však už pouze spolupracujeme s útulkem jedné naší členky. Útulek pro kočky se v průběhu doby několikrát stěhoval, měnili se lidé, kteří ve spolku pracovali…
Byla jste u některého vašeho projektu od začátku?
Jsem spoluzakladatelkou současného útulku pro opuštěné kočky Kocour Felix v Klecanech. Mnoho lidí mi přitom velice účinně pomohlo a díky nim všem teď mají kočky bez domova kde být.
Přicházejí k vám další zájemci o práci ve prospěch koček?
Ano, ale bohužel je jich méně, než by bylo potřeba. Například právě teď velmi naléhavě potřebujeme člověka, který by se kompletně staral o zásobování útulku, což při zhruba 130 „chlupáčích“ není legrace, a nemůžeme nikoho najít. Také nám chybí někdo, kdo by pro útulek mohl jezdit autem.
Popište prosím blíže své a spolkové aktivity…
Provozujeme už zmíněný kočičí útulek a také se snažíme pomáhat v případech týrání zvířat. Spolupracujeme rovněž s lidmi, kteří krmí volně žijící kočky v různých lokalitách a pokud nám prostředky stačí, necháváme je kastrovat a poskytujeme poradenství ohledně pomoci zvířatům v nouzi.
Kolika zvířatům už jste za existenci spolku pomohli?
Od začátku existence spolku to neumím ani odhadnout. Ale za posledních pět let, kdy si vedu přesnou evidenci koček přijatých do útulku a těch, pro které se nám podařilo najít domovy, je to ročně průměrně 320 přijatých ku 260 umístěným. Rozdíl mezi těmito čísly znamená kočky, které jsme po kastraci vypustili zpět do jejich lokality a bohužel i ty, které u nás uhynuly.
Která zvířata už jste v útulku měli?
Ačkoli v posledních letech provozujeme útulek pro kočky, občas se u nás objeví i jiné zvíře. Asi třikrát jsme měli v útulku psa, dvakrát králíka, jednou potkany a jednou morče. Ovšem jiná zvířátka než kočky přijímáme opravdu jen z výjimečných důvodů a snažíme se jim hodně rychle najít vhodnější prostředí.
Co mohou udělat obyčejní lidé pro záchranu a pomoc zvířatům a spolku?
Nikdo z nás, kdo se snažíme pomáhat zvířatům, není nijak výjimečný, takže kterýkoli člověk se k nám může přidat a pomáhat stejně jako my. Velice ráda každému vše vysvětlím, předám zkušenosti. Noví dobrovolníci jsou zapotřebí zejména mimo Prahu, protože třeba na Moravě nebo v severních Čechách se o pomoc zvířatům nesnaží skoro nikdo. A tady v Praze, respektive v blízkých Klecanech, uvítáme dobrovolníky na pomoc v útulku s otevřenou náručí. Potřebujeme lidi, kteří by byli ochotni nalezeným koťatům do doby, než se naočkují, poskytnout dočasnou péči. Do útulku se totiž snažíme brát kočky a hlavně koťata již očkovaná. Vítáme také nadšence, kteří by pro nás dokázali shánět finanční prostředky. Provoz útulku a především veterinární péče stojí totiž skutečně neskutečné peníze…
Jsou nějaké problémy, kterým spolek musí čelit? Myslím tím například úřední nebo finanční šikany či přímo útoky od nějakých osob?
Největším problémem, který neustále řešíme, jsou finance. Bohužel stát ani město nemá žádnou zákonnou povinnost postarat se o opuštěné kočky a tak není šance na získání zdrojů například od Magistrátu hlavního města Prahy či ze státních prostředků. Útulek tak většinou funguje pouze z darů soukromých osob a občas nějakého podniku s osvíceným majitelem. Bohužel však dnes je ve většině firem obvyklé dávat peníze na cokoli, jen ne na zvířata.
Spolupracujete s dalšími organizacemi?
Jiná sdružení nebo soukromé osoby, které se snaží zvířatům pomáhat, existují jak v Praze, tak i místy mimo Prahu. S většinou z nich se vzájemně známe, a pokud je třeba, spolupracujeme.
Čekáte po Vánocích více práce? Svátky většinou bývají spojené s vypouštěním nechtěných "zvířecích dárků"….
Zmíněný trend je naštěstí už minulostí, v posledních letech se o tom totiž dost psalo. Lidé už jsou tak poučení a vybírají živé dárky po důkladném uvážení, alespoň většina z nich. Noční můrou se ovšem stal konec letních prázdnin. Chataři a chalupáři si totiž často tak nějak „napůl“ osvojí koťata z vesnice nebo od místních volně žijících koček. Ta naučí žít v domácnosti, zvyknou je na pravidelnou stravu, mazlení se s lidmi… Když pak jejich "chovatelé" odjedou, do městských bytů už kočky nechtějí. V lepším případě je dají do útulku, v horším je prostě opustí. Když pak mají koťata štěstí, najde je třeba soused a ten zařídí přijetí do útulku. Když ne, zůstanou bez přístřeší a bez potravy a většina z nich zimu nemá šanci přežít… Bohužel se o množství případů ani nedozvíme. Nechápu, že ještě dnes mohou být lidé tak hloupí a domnívat se, že půlroční kotě, zvyklé od malička na lidskou péči, se o sebe dokáže nějak postarat.
