Dušičkové zamyšlení: Nebudeme-li pečovat o hroby významných rodáků, propadnou….

Hledají se lokální patrioté, kteří by zevrubně prozkoumali všechny tři naše hřbitovy a našli náhrobky dalších významných lidí.

Je tady sychravý čas dušičkový, který přináší zklidnění a vzpomínky na blízké zemřelé. Jsou lidé, kteří na hroby chodí vzpomínat pravidelně, jiní třeba jen třikrát do roka, na Vánoce, Velikonoce a na Památku zesnulých. A právě na Dušičky si na blízké, kteří již nejsou mezi námi, vzpomene každý, ať už věřící, či nevěřící. Zvyky související s pohřebnictvím se postupem doby velmi proměňují. Celá staletí to byly hřbitovy, kolem nichž se vytvářela celá kultura loučení se zemřelými. Před sto lety se u nás objevila první krematoria, která brzy získala oblibu, byl v nich spatřován pokrok. Zároveň se zdálo, že navazují na starou slovanskou tradici pohřbívání žehem.

Žijeme a umíráme soukromě

Změnilo se mnohé, některé hroby nahradila kolumbária, časem se přidaly vsypy na pietní loučky, rozptyly, lesy vzpomínek… Dokonce se šíří – na přání nebožtíků – volné vysypávání popele do přírody, třebaže to není povoleno. Při posledně jmenovaných obřadech chybí jakýkoliv rov, není tedy uvedeno ani jméno zemřelého. Už dávno ubylo církevních pohřbů, ve velkoměstech existují četné kremace bez obřadu, urny často nejsou ani vyzvedávány. Česko nechvalně vyniká v množství obřadů, kde nezazní žádný proslov, jen hudba. Pozůstalí často nemají zájem sdílet svůj zármutek s příbuznými a přáteli zemřelých, necítí potřebu vytvořit jeho pěkný posmrtný „portrét“, který by si s ostatními mohli uchovat v paměti.

Dobře, něco se v průběhu staletí změnit může, ale nepřicházíme s absencí úcty k zemřelým také o svoji vlastní sebeúctu a vlastně i o existenci? Zemřelí jakoby nebyli a my také vlastně nejsme? Žijeme a umíráme soukromě a tiše, nikomu do toho nic není…. Nežijeme vlastně bez odpovědnosti? Nechceme se jí vyhnout?

Hřbitovy jsou muzei

Ředitel Správy pražských hřbitovů, organizace zřízené Hlavním městem Prahou, Karel Kobliha, má přehled o 29 hřbitovech po celé Praze, které spadají do jeho péče. Magistrát je vlastníkem hřbitovů a garantem důležitých investic, radnice jednotlivých městských částí pak zajišťují drobná stavební povolení a třeba sadové úpravy. V poslední době dochází k velkému zvýšení zájmu o hřbitovy, a to ze dvou pohledů. Hřbitovy jsou na jedné straně muzei pod širým nebem, kde najdeme řadu hodnotných uměleckých děl nejčastěji z 19. a 20. století, ale i ze starší doby. Pořádají se exkurze, prohlídky, výklady. Pohřebiště jsou zkrátka stále více vnímána jako tiché parky a tolik potřebná zeleň, lidé se tam cítí dobře. Druhý pozitivní aspekt představuje kulturní rozměr péče o hroby významných lidí, ty se opravují na účet hlavního města, ale peníze nestačí na všechno. Naštěstí se objevují dobrovolní sponzoři takových hrobů, říká se tomu adopce hrobů.

Začít by třeba mohly školy…

Důležitou právní skutečnost představuje fakt, že jakákoliv ochrana hrobů významných osobností neexistuje. Na území naší městské části Praha 4 jsou hřbitovy tři: Nusle (Krčský hřbitov), Podolí a Braník. Na Krčském hřbitově odpočívá například hoteliér a někdejší starosta Michle Václav Luka, na hřbitově v Podolí mj. hudební skladatel Václav Trojan, v Braníku pak našel poslední odpočinek dlouholetý branický starosta Jan Šnajberk. Hledají se lokální patrioté, kteří by zevrubně prozkoumali všechny tři naše hřbitovy a našli hroby dalších významných lidí. Začít by třeba mohly školy, jak ty základní, tak střední. Od zmapování významných hrobů může být už jen krok k jejich adopci. Největším problémem pražských hřbitovů jsou vandalové a krádeže. Ti mají volnou ruku tam, kde panuje lhostejnost. Pokud by se podařilo, že by naše tři hřbitovy měli lidé více rádi, znali je a starali se o ně, bude mít městská policie méně práce a v případě potřeby by přijela včas. Tam kde je zájem, starost a láska, tam je pořádek a bezpečí.

Tento text byl publikován v měsíčníku Tučňák, který vydává Městská část Praha 4. Upraveno.