Zdvižený prst varuje, že po svatbě v máji lze čekat „do roka máry“. Zdá se ale, že se obyvatelé nelidnatější pražské městské části pořekadlem, odvozeným od rizik venkovského života v minulosti, již téměř neřídí.
V minulosti, kdy se předpokládalo otěhotnění nevěsty krátce po svatbě, hrozil ženě při namáhavých jarních a letních pracích na poli potrat. Navíc se miminko mělo narodit v únoru, kdy byly zdroje zásob potravy již chudé a vyčerpané.
Denisa Streublová ještě v květnu 2011 na serveru Dama.cz píše, že „matriky skutečně v květnu zaznamenávají nejmenší počet uzavřených manželství za celý rok.“ Doba se patrně mění rychleji, než stačíme registrovat. V loňském roce si u nás na „Čtyřce“ řeklo své ano v květnu 34 párů. Méně svateb se konalo v lednu (14), únoru (17), březnu (19), říjnu (29), listopadu (21) nebo prosinci (20 obřadů). Vdavekchtivé nevěsty respektive nedočkaví ženiši si kromě letních teplých měsíců, které k veselce přímo vyzývají, více obřadů prosadili pouze v dubnu. Králem manželských slibů je tak nadějný červen (65 svateb), následovaný vlídným zářím (61), bouřivým červencem (58), a stabilním srpnem (55). Moderní oddavky pod širým nebem si nedočkaví svatebčané dopřávají už v dubnu, kdy se pod střechou i outdoorově vzalo jednačtyřicet párů. Neměli by pak být ovšem překvapeni aprílovým studeným deštíčkem, nebo, chraň Bože, sněhovou přeháňkou, která sice na zemi hned roztaje, ale pořádně zastudí.
Má dnes manželství ještě smysl?
Stále více se v dnešní společnosti objevují páry, které hledají odpověď na otázku, zda vstoupit do manželství, nebo zvolit společný život bez uzavření sňatku. Důvodů, proč se někteří váhají oženit respektive vdát, je mnoho. Nejčastěji však zazní některý z následujících postojů: „Máme se rádi, chceme spolu žít, ale papír nepotřebujeme. Svatba nebo rozvod jsou finančně náročné. Institut manželství je příliš komplikovaný a vyžaduje právní závazky.“
Přes všechny uvedené námitky si myslím, že sňatky mají stále smysl a možná, že dnes větší než před lety. Páry, které uzavírají manželství, jsou stabilnější než ty, které spolu žijí zcela neformálně. V okamžiku sňatku dávají snoubenci jeden druhému slavnostní slib, že si na společné cestě životem zachovají lásku, úctu a věrnost. Vážné úmysly jsou tak stvrzeny nejen před svědky, ale i před dalšími lidmi. Veřejně učiněný závazek se podle mého názoru lépe dodržuje, protože člověk cítí větší závaznost, zodpovědnost za druhého i povinnost danému slovu dostát. A právě tyto morální hodnoty pomáhají problémy ve vztahu řešit a ne od nich utíkat při první příležitosti. Ve srovnání s nesezdanými páry zajišťuje navíc svatba manželům jistá privilegia jako je například společné jmění, dědictví, v případě úmrtí vdovský důchod a další jistoty. Tím nejkrásnějším vrcholem celého společného života se navíc po letech může stát svatba stříbrná, zlatá nebo diamantová.
Společný život bez svatby nemá žádné zaštítění a odráží těkavou realitu dnešní doby. Jaký způsob života s partnerem nakonec zvolí je nicméně svobodnou volbou každého. Ať už páry žijí v jedné domácnosti bez uzavření sňatku či vstoupí do manželství na radnici nebo také ve svatostánku, důležitá je skutečnost, že lety prověřený institut manželství stále platí a pro většinu lidí plní svoji funkci dobře, zejména při výchově dětí.
Naše městská část má v prostorách historické nuselské radnice bezesporu jednu z nejhezčích obřadních síní v Praze. Snoubence můžeme na požádání oddat i na jiných místech Prahy 4 jako je například přírodní areál Šeberák, Krčský zámek nebo secesní villa Voyta. Stát u zrodu nového manželství je pro mě jeden z nejmilejších zážitků. Těším se na letošní květnové oddávání za vůně šeříků a tlukotu slavíků. J
Původní verze článku byla publikována v měsíčníku Tučňák, který vydává Městská část Praha 4. Rozšířeno a aktualizováno.
