Pokud by se přijala zákonná norma, která by umožňovala jako druhou alternativu k prioritnímu a stále platnému klasickému manželství další, v jistém smyslu ne tak „přísný“ svazek, přispěla by stabilitě celé společnosti.
Od roku 2006 platí v České republice zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. Toto soužití mohou uzavřít dvě dospělé osoby stejného pohlaví (dvě ženy nebo dva muži), z nichž aspoň jedna má české státní občanství. Uzavírá se před pověřeným matričním úřadem. V současné době se u nás objevují požadavky na rozšíření této úpravy směrem k přijetí institutu manželství jak pro tradiční heterosexuální páry, tak pro homosexuální dvojice. Takové manželství existuje již ve Francii, Španělsku, Skandinávii nebo Velké Británii. Je zajímavé, že nám historicky a kulturně blízké středoevropské země jako je Německo, Rakousko, Švýcarsko či Slovinsko jsou k přeměně registrovaného partnerství k manželství „s rozšířenou působností“ rezervované a drží se podobné úpravy jako je ta stávající česká. Německá křesťansko-demokratická kancléřka Angela Merkelová v červenci loňského roku v rozhovoru na YouTube výslovně svatby homosexuálů odmítla, když zdůraznila, že nemá nic proti registrovanému partnerství, ale manželství je podle ní záležitost muže a ženy. „Nechci diskriminaci, ale rovnost, nicméně v určitém bodě je to rozdíl, “ uvedla kancléřka zřejmě v narážce na přirozenou biologickou schopnost různopohlavního manželství plodit, rodit a vychovávat děti výlučně „z vlastních zdrojů“ bez zprostředkování společnosti. K této institucionální asistenci dochází při adopcích, anonymních dárcovstvích spermatu a podobně.
Inspirace Francií
Domnívám se, že stát by měl lidem „nahlížet pod peřinu“ co nejméně a raději se držet osvědčených civilizačních vzorců a samozřejmě tradičních pojmenování institucí s daným naplněním. Neznamená to žádnou diskrimanci gayů nebo leseb jako plnoprávných občanů. Pro uznání různosti, která je jistě pro společnost obohacující, je však třeba najít jinou vhodnou formu. Kníže ve slavném a později i zfilmovaném románu Gepard od Giuseppe Tomasa di Lampedusy říká: „Všechno se musí změnit, aby všechno mohlo zůstat při starém.“ Politika KDU-ČSL jako strany konzervativních hodnot nemůže stejně tak spočívat v pouze v negaci převratných změn, které jsou ve společnosti někdy ukvapeně, jednostranně a často i škodlivě prosazovány, ale musí přicházet s vlastními podněty řešení společenských problémů, které přinášejí některé procesy všeobecné lidské emancipace. Proto navrhuji, aby se institut registrovaného partnerství rozšířil jako možnost pro všechny páry bez rozdílu sexuální orientace. Tak je tomu ve Francii, kde je uzákoněn tzv. Občanský pakt solidarity (francouzsky Pacte civil de solidarité, zkratkou PACS). Jde o formu registrovaného partnerství, platící od 15. listopadu 1999. Pakt umožňuje společné vlastnictví, společné zdanění a daňově zvýhodněné dědické řízení.
Poskytovat vzájemnou pomoc dohodnutým způsobem
PACS není omezen výhradně na stejnopohlavní dvojice, ale mohou jej uzavírat i páry různého pohlaví. Ty tvoří zhruba 94 procent případů, zbytek připadá na stejnopohlavní občany. Od roku 2013 mohou ovšem ve Francii uzavírat klasické manželství i stejnopohlavní páry. Oproti manželství se PACS neuzavírá na radnici, ale u soudu, neboť se jedná o smlouvu mezi dvěma občany o uspořádání vzájemných vztahů, především majetkových. Smlouva zavazuje poskytovat vzájemnou pomoc dohodnutým způsobem. PACS neumožňuje adopce dětí.
Plně souhlasím s papežem Františkem, který o homosexuálech loni řekl: „Pokud je někdo gay a hledá Boha a má dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil.“ Svatý otec uvedl již dříve, že gayové by měli být společností plně respektováni.
Klasické manželství je základ státu
Vrátím-li se k francouzskému Občanskému paktu solidarity, umožňujícímu svazky osob bez toho, aby někdo zjišťoval jejich sexuální orientaci, napadají mě následující poznámky. Rodina a klasické manželství je a zůstává základ státu. Bez její stability se vydáváme do krajně nejistých zítřků. Nezpochybňujme ji, neříkejme o ní, že je v krizi, ale pomáhejme jí. Jsou ale lidé, pro které je manželský slib příliš těžký a zavazující, bojí se, že nedostojí jeho nárokům. Takové páry ovšem přesto hledají jistou stabilitu a právní ochranu, zvláště v případech, kdy vychovávají děti.
Modifikujme po francouzském vzoru tamní registrované partnerství. V Česku dodnes existuje pojem druh a družka. Zákon o rodině ovšem jejich vztah v posledních dekádách neupravoval a nečiní tak ani nový občanský zákoník. Druha a družky si všímá jen trestní právo, což však nevytváří nijak přitažlivé renomé, tento institut nám tedy nepomůže. Společnost má však zájem, aby vztahy partnerů, kteří vychovávají své potomky, byly stabilní. Děti přeci mají vyrůstat v láskyplném ovzduší a být chráněny i zákonem. Pokud by se přijala zákonná norma, která by umožňovala jako druhou alternativu k osvědčenému, prioritnímu a stále platnému klasickému manželství další, v jistém smyslu ne tak „přísný“ svazek, přispěla by stabilitě celé společnosti. Kdyby se taková regulace týkala i stejnopohlavních dvojic jako ve francouzském Občanském paktu solidarity, měla by výhodu, že stát by nikdo nemusel informovat o poměrech ohledně tak vysoce privátní věci, jakou je lidská sexualita. Ta je podle mého názoru vysoce intimní záležitostí každého člověka. Pokud chce někdo o své sexualitě hovořit veřejně, nechť tak činí, ale dopřejme těm, kterým je to proti srsti, aby nic deklarovat nemuseli.
Mít právo neslyšet
Je dobré a zcela v duchu konzervativních tradic, když se o sexualitě na veřejnosti nemluví. Děje-li se tak, k sexualitě se přitahuje zcela zbytečná veřejná pozornost, z křesťanského hlediska to není nejen vhodné, ale dokonce i škodlivé. Nejde totiž o pruderii, ale o potřebný neutrální klid, nezmítaný řečmi o vášních, umožňující diskusi o stálých morálních hodnotách. Žádoucí je pocit bezpečí před vnucováním intimních záležitostí do veřejné arény, kam nepatří. Společnosti je dnes ordinována jakási cirkusová atmosféra. A nejde jen o homosexuály. Navrhovaná úprava by veřejná prohlášení o sexualitě, tzv. coming outy, úplně obešla, nevnucovala je by je z důvodů úředních potřeb nikomu. Nikdo by se tak nemusel, v případě zájmu o stvrzení svého svazku, jako homosexuál veřejně deklarovat. Budeme-li v coming outech jako společenském trendu pokračovat a současná právní úprava registrovaného partnerství to umožňuje a přímo vyžaduje, rozšíří se možná podobná veřejná odhalující prohlášení i na osoby praktikující některý druh heterosexuálního sexu. Budou se chtít takto vymezit například vyznavači sexuálního sadismu či masochismu? Odprezentují i oni „hrdou“ potřebu „žít v pravdě“ a sdělit podrobnosti své intimity spoluobčanům?
Ne soud, ale radnice
V jistém smyslu je navíc současná úprava registrovaného partnerství diskriminační. Paradoxně totiž znevýhodňuje heterosexuály a je tedy v latentním rozporu s lidskými právy. Zároveň se přimlouvám za to, aby navrhovaná nová úprava registrovaného partnerství nebyla uzavírána před soudem jako ve Francii, ani na vybraném matričním úřadě (pouze jeden v kraji), jak je u stávající normy běžné v ČR dnes, ale na radnici či všude tam, kde se standardně oddává. Byl by to příspěvek k rozvinutí lidských práv, rovnosti a k upevnění soudržnosti společnosti.
