Místo KDU-ČSL v politickém systému a možnosti jejího rozvoje

Jaké jsou možnosti konkurentů lidovců? Myslím, že ideově tápají a utekli od mnohých svých silných témat. V druhé části tohoto textu zmiňuji, jak by mohli křesťanští demokraté využít vyklizený politický prostor. 

Lidová strana má všechny předpoklady pro to, aby se po parlamentní odmlce v minulém volebním období stala trvalou politickou silou na celostátní úrovni a rozšířila své pozice v krajském i v komunálním měřítku. Třebaže není nejstarší českou politickou stranou, sahají duchovní kořeny křesťanské demokracie podle mého názoru ze všech politických stran nejhlouběji a strana tak má velmi dobrý potencionál pro efektivní a úspěšnou politickou práci.

Nejdříve vykolíkujme hřiště

Tradičními hlavními politickými silami v českém prostředí byli, respektive jsou, na jedné straně sociální demokracie a z ní vzniklé strany, tj. nacionalističtí národní socialisté (dnes již marginální subjekt) a rovněž extrémističtí komunisté. Na druhé straně je tu liberální (v evropském slova smyslu) proud, který na sebe bere v průběhu doby různá jména, ať už jde o národně cítící tzv. Národní strana svobodomyslnou (Mladočeši), Československou národní demokracii, ODS, ODA nebo Unii svobody. Od vzniku posledně jmenovaného subjektu se však hlubší duchovní stopa liberálního myšlení poněkud ztrácí, subjektům prohlašujícím se za liberální ubývá voličů. Přibývá naopak pragmatismu, účelovosti, nebo se objevují zcela jiná ideová východiska (TOP 09, Svobodní).

Třetím důležitým politickým směrem je konzervatismus. Ten byl v minulosti reprezentován nejstarší českou politickou stranou, jíž byla v roce 1848 vzniklá Národní strana (Staročeši), dnes je reprezentován především stranou KDU-ČSL.

K těmto silám v poslední době přistupují jako nový jev významné a úspěšné protestní politické strany, kterým věnuji níže zvláštní oddíl textu.

Co se děje na levici

Sociální demokracie od svého založení v 19. století akcentovala svobodu, rovnost společně se spravedlností a solidaritu. Z toho všeho se důraz na rovnost ukázal jako nejtrvanlivější moment. Sociální demokraté historicky mnohé své cíle splnili, dnes bývají velmi aktivní při přerozdělování zdrojů ve prospěch sociálně slabých. Třebaže původní inspirace Karlem Marxem a jeho požadavkem na násilnou změnu poměrů vybledla, stále je jejich v myšlení přítomna myšlenka jisté konfliktní nárokovosti směrované proti vůli těch druhých, tj. bohatým vzít a chudým dát. Může se tak dít civilizovaně formou zdaňování nebo razantněji formou vyvlastňování. Nově se ve straně etabluje Dienstbierova skupina, která velmi znejišťuje tradiční voliče strany, u nichž často budí vyložený odpor. Vrátím se k ní níže. Další frakcí strany je „spící“ Haškovo křídlo, které plní nacionalistickou roli kdysi silné sociálně demokratické „dceřinky“, tj. České strany národně sociální. Haškovci byli sice v roce 2013 poraženi, ale v příští krizi se opět mohou se svou proruskou politikou etablovat a stranu ovládnout nebo vytvořit samostatný subjekt. Na rozdíl od dienstbierovců by měli velkou voličskou podporu.

Strana zelených je plně zakotvena v myšlenkách tzv. Nové levice, ať už jde o multikulturalismus, bojovný antirasimus, genderovou rovnost, feminismus, morální relativismus, globalismus, důraz na komunitní činnost nebo ochranu práv sexuálních menšin. Ideoví protivníci této strany jsou nezřídka automaticky označováni spřátelenými médii za fašisty. K tomu přistupuje úsilí o zakotvení ekologických principů při utváření společnosti, nicméně vidíme snahu jen regulovat a ne vytvářet skutečné podmínky pro vznik nových hodnot. Třebaže je to strana neparlamentní, má silný vliv ve městech, největší pak Praze, kde jejím čelným představitelem je uvědoměle antikapitalisticky naladěný Matěj Stropnický, snažící se omezit vliv developerů. Konflikt o Pražské stavební předpisy, třebaže se zdánlivě týká jen metropole, byl jedním ze stěžejních politických konfliktů loňského roku i v celostátním měřítku. Robert Pelikán z ANO se svým tažením proti exekutorům nepůsobí jako Robin Hood, charismatický a politicky čitelný Matěj Stropnický ano. Matěj Stropnický byl navíc zvolen v lednu letošního roku předsedou strany a otočil jejím kormidlem dále doleva. K tradičním „usedlým“ voličům se sklonem k idealismu chce nalákat ještě sociálně znevýhodněné vrstvy. Je velmi pochybné, jestli budou právě oni s předsedou Zelených sdílet jeho mimořádnou vstřícnost k běžencům. K důrazu na transparentnost a férovost podnikání přidávají Zelení celkem logickou rétoriku o environmentálních externalitách.

V parlamentu vytrvale působící KSČM je strana v jádru tradičně antisystémová, kterou v tomto textu nijak nekomentuji. Právě s nástupem protestních stran a stran založených velkými podnikateli dále klesl její koaliční potencionál a komunisté zaujímají na politické mapě hluché místo.

Zimní spánek liberálů?

Liberální strany prosazovaly velmi silně vždy tvůrčí ideu svobody podnikání a myšlenku svobody jednotlivce, jejich úloha však myslím vyvrcholila v devadesátých letech minulého století, kdy se dokázaly zasadit o obnovu tržního hospodářství. Tehdy byli liberálové v jistém smyslu podobně konfrontačně nárokoví jako sociálně demokratické myšlení, ale v opačném gardu, když útočili na kolektivní privilegia různých společenských tříd a skupin. Tyto výsady ovšem v době komunismu zdegenerovaly tak silně, že příslušným skupinám obyvatel spíš bránily jako okovy než jako ochrana (zmiňme například zkostnatělé odbory nebo komunistickou ochranu před „vykořisťováním“).

Občanská demokratická strana se po masivních korupčních skandálech minulosti sice zvedá, popularita jí roste, ale ještě poněkud tápe. Snaží se zaujmout živnostníky a někteří její představitelé vystupují proti imigraci. Předseda Petr Fiala se ještě donedávna věnoval spíše minulosti strany a dával veřejnosti ujišťování, že „už to víckrát neudělají“. Není jisté, že stranických skříní nevypadnou další kostlivci. Konkurencí strany se může stát Ivo Valenta, spolumajitel velmi vlivného webového portálu Parlamentní listy, pokud transformuje svou Stranu soukromníků.

Protestní politické strany a hnutí získávají masovou podporu

Po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010 se začala v jistém smyslu již tradiční česká politická struktura měnit, když se objevily hned dvě nové protestní politické strany (hnutí), tj. Věci veřejné a TOP 09.

Věcí veřejných šlo v podstatě o první politický soukromopodnikatelský pokus – čeká nás jich v budoucnu patrně ještě celá řada – obchodníka s citlivými informacemi Víta Bárty doplněný populistickým požadavkem na přímou demokracii a referenda.

TOP 09 se profilovala jako protestní projekt vůči technokratické a pragmatické politice ODS a Unie svobody, založený na „pohádkovém“ charismatu Karla Schwarzenberga a na pokusu vnést do politiky nové „velké vyprávění“ s odkazem na Václava Havla. Oficiální liberální konzervatismus této strany není nějak ideově příliš zdůrazněn, proto ji řadím mezi protestní strany. V praxi se program „topky“ projevoval nemilosrdným ořezáním sociálních nákladů jako výrazu obavy majetných vrstev a o stabilitu svého majetku na pozadí fiskálních perspektiv státu. Realizace tohoto programu pod vedením Miroslava Kalouska však vzbudila rozpaky i u mnohých příznivců strany. Demotivačně také zapůsobila prohra v prezidentských volbách. Liberální složka programu, kde se zdůrazňovalo, že strana nebude diskriminovat jakoukoliv skupinu občanů v jakékoliv oblasti života, se v praxi projevila snahou o podporu vybraných skupin etablované městské populace (například důraz na práva gayů a ne na práva rodin). Spíše než promyšlenou evropskou politiku prosazovala strana silně emocionální stoupenectví EU a citově pojímanou obhajobu další evropské integrace a globalismu vůbec. Jde o reflektování jakéhosi druhu intelektuální módy po světě zcestovalých voličských vrstev strany, kdy někdy dochází až k opovrhování českým prostředím ve snaze o evropskost a světovost (oikofobie). TOP 09 doufá v překonání stavu postkomunistického syndromu a vleklé dlouhodobé transformace do moderní společnosti skoro až revolucionářským „velkým skokem“. Typickým voličem strany je zaměstnanec české pobočky nadnárodní korporace. Více než tradičně, jak by mělo vyplývat z prvního písmene jejího názvu, se TOP 09 často projevuje jako strana, prosazující Nový světový řád, k němuž vede cesta dlážděná mnohými utopickými regulacemi, které korespondují s myšlenkami světového hnutí tzv. Nové levice. Ideje New Left se rovněž objevují u Strany zelených a Dienstbierova křídla sociální demokracie. Zajímavé je, že dnes v opozici TOP 09 spíše mlčí, eurooptimismus už příliš neakcentuje, preference jí klesají. Je to jen tím, že je ochromena odstavením od ekonomického vlivu či úbytkem sil Karla Schwarzenberga? Je šokována donedávnou hrozbou grexitu či masami běženců? Ať tak či tak, opouští zde ve prospěch svých konkurentů vlastními silami vykolíkované politické pole. Lidovci musí promyslet jak to udělat, aby se ti voliči, kteří jsou zklamáni TOP 09, vrátili zpět ke KDU-ČSL.

Politické hnutí Starostové a nezávislí (STAN) je pragmatické a ideově nevyhraněné. Sice se emancipovalo od TOP 09, ale čelí aféře svého nadějného předsedy hejtmana Martina Půty a v opozici na celostátní úrovni stagnuje. Dát najevo odstup od zavedených politických stran zjevně jako dlouhodobý politický program nestačí.

Na troskách zklamaných nadějí voličstva různých stran vyrostlo protestní hnutí ANO 2011, které loví hlasy jak zprava, tak i zleva. Jeho voliči doufají, že „majitel“ strany Andrej Babiš je materiálně víc než zabezpečen a může se tak zasadit o omezení děsivé korupce politiků v Česku. ANO 2011 je k potřebám malého a středního podnikání neutrální, reflektuje spíše zájmy samotného Babiše a dalších spřátelených miliardářů (Zdeněk Bakala ovšem hraje „soft roli“ Chodorkovského). Svou mohutnou finanční silou a masivním informačním kapitálem (Finančně analytický útvar MF, vlastní informační divize Agrofertu) může inspirovat legislativu a státní zastupitelství ohledně potírání korupce. ANO prosadilo zavedení elektronických registračních pokladen, proti čemuž už se OSVČ a střední podnikatelé bouří. Po elektronizaci se patrně daní vybere více, což bude prezentováno jako politický úspěch, ale někteří podnikatelé možná zkrachují, jiní budou mít potíže.

ANO ztělesňuje rovněž jakousi neonormalizaci, akcentující „klid na práci“, přináší konejšivé expertství na úkor řevnivé politiky a slibuje očistu od korupčníků (tj. po staru rozvracečů), což se může do jisté míry – v případě „nepřátelských“ kapitalistů a konkurenčních korupčních politiků – do jisté míry zdařit. Svou jistou ideovou bezbarvostí, která se projevuje nejen přehlížením požadavků menších podnikatelů, ale také i v mezinárodní a evropské politice, otevírá opět politický prostor jiným subjektům. Ohledně mezinárodní politiky se ANO narozdíl od situace v období po volbách v poslední době projevuje přece jen více proevropsky a proatlanticky, i když nijak precizně artikulovaně. Ministr Martin Stropnický se již nevrátil ke svému odmítání armády USA s tím, že občané si nepřejí na našem území cizí vojska s ohledem na rok 1968, předseda Andrej Babiš sice několikrát zdůraznil, že bychom měli dát přednost před Syřany či Eritrejci již osvědčeným Ukrajincům, protože i oni trpí důsledky války, ale nijak na svém názoru politicky důsledně netrval. Shrneme-li, společenská poptávka po babišovské neonormalizaci je sice značná, ale do budoucna, až dojde k jisté únavě z ní, to nebude stačit. ANO 2011 dále nemá vyhraněný názor na témata jako je rodina, práva skupin, jednotlivců, o běžencích se vyslovuje někdy politicky líbivě, ale dosti nekonkrétně. Ponechává tak v mnohých oblastech široký politický prostor svým politickým konkurentům.

Hnutí Úsvit, další protestní politický subjekt, přicházející s prvky přímé demokracie a euroskepticismu, zaznamenalo rekordní poločas rozpadu a ještě loni v létě se zdálo, že je již po proběhlých šarvátkách o peníze a mocenský vliv politicky mrtvé. Hnutí však oživil strach z imigrace muslimů do sousedního Německa. V únoru letošního roku vstoupili Martin Konvička z Bloku proti islámu a Petr Hampl, který opustil Stranu svobodných občanů (Svobodní), do vedení Úsvitu. Hnutí se přejmenovalo na Úsvit s Blokem proti islámu a má naději se dostat v příštích volbách do parlamentu.

Kde se otevírá další politický prostor pro KDU-ČSL?

Lidová strana má nekonfrontační základní ideu, když nouzi a strádání  nevnímá jako vadu na kráse rozvíjející se společnosti (jako je tomu u sociálních demokratů, TOP 09, Zelených, vlastně u všech ostatních), ale jako nevyhnutelný prvek lidského života. Mnohý lidovecký volič rozdělení na chudé a handicapované na jedné straně a „prasata v žitě“ na druhé straně nevidí jako zásadní, protože cítí, že bližním je i „bohatec“. Naproti tomu takový malý nebo i zámožný podnikatel, je-li lidoveckým příznivcem, stranu a její řešení podporuje z vyššího duchovního smyslu než je jen pouhá snaha o spravedlnost a rovné šance. Spravedlnost obecně je tak obtížně splnitelným cílem, že například voličům sociální demokracie přináší stále se opakující rozčarování. Třebaže jsou příznivci KDU-ČSL optimisté s radostí ze života, vědí, že snaha pomáhat nemusí mít vždycky jednoduchý happyend, ale že vlastním cílem je právě sama dlouhodobá a trpělivá práce. Struktura členů, voličů a donátorů strany je tak homogennější a vnitřně spjatější než u jiných politických subjektů pracujících s konfrontačním schématem „my versus oni“. Lidovecký volič více zpytuje své svědomí a méně ukazuje na druhé. KDU-ČSL je také stranou trpících a ve své starosti o nemocnice, hospice, samoživitelky, domovy důchodců a bezdomovce by měla být přirozeně nejúspěšnější, protože její politici jsou zde citově nejniterněji angažováni.

KDU-ČSL může být a je zároveň stranou podnikatelskou. Zde se pro ni otevírá velký prostor, protože tradiční liberální strany poněkud vyklidily pole. ODS těžce hledá novou důvěru, ANO se stará pouze o zavedení elektronických pokladen, pro sociální demokracii OSVČ parazité už jednou ústy ministra Jana Mládka byli. TOP 09 je zjednodušeně řečeno v této souvislosti stranou korporací. Podnikání je ovšem věcí velké odvahy, kdy podnikatel stojí ve svých rozhodnutích často zcela sám před svým svědomím, což se na velmi nenápadné, v skrytu stojící duchovní rovině srovnává s vírou v Boha, která je také osobní. Lidovci proto mohou najít dobrý kód, jak s podnikateli mluvit.

KDU-ČSL může být dobrou stranou zaměstnaneckou, sociální demokracie se totiž jen pomalu vyrovnává se zjištěním, že klasická masová dělnická třída zmizela. Navíc odbory, tradiční „B-tým“ sociálních demokratů, fatálně poklesly na významu do té míry, že se v malých a středních provozech, typických pro dnešní výrobu, nekonají stávky. Křesťanští demokraté mohou vzniklý prostor dobře vyplnit, najdou-li ovšem optimální politické výrazivo jak zastřešovat velmi různorodé požadavky lidí s námezdním vztahem ke kapitálu. Lidovecká solidarita může i tady být hlubší, silnější, nenápadnější a v důsledku účinnější a dohodnutá řešení trvanlivější než bojovná sociálně demokratická spravedlnost, jejíž prosazování přináší společenské konflikty a následné frustrace z výsledku.

KDU-ČSL udělá dobře, když na ideje Nové levice, které se projevují hned v několika dalších stranách (Zelení, TOP 09, Dienstbierovo křídlo sociální demokracie) nebude reagovat hystericky, ale věcně předkládat nekonfrontační alternativy. Zmíněné ideje představují někdy i obecně lidské emancipační snahy, tak jak je levice prezentovala i v minulosti a dnes jsou již všeobecně přijímány. Jde například o všeobecné volební právo či o právo žen volit nebo studovat. Politické strany uvnitř svých mozkových center a na svých sjezdech mohou podléhat představě, že jejich politika je jediná správná a spásná pro celou společnost, ale jde o blud. Lidovci nikdy nezískají nadpoloviční většinu společnosti na svou stranu, na to je demokratická společnost, zvláště v poměrném volebním systému, příliš rozmanitá. Konzervativně založených voličů je nicméně mezi voliči více, než si řada politických elitářů myslí, a instinktivní odpor proti změnám prosazovaným Novou levicí je značný.

KDU-ČSL by měla více zkoumat možnosti politického uplatnění přímé demokracie a referend. Je to politicky stále významnější téma, které se sice doposud stranám nepodařilo zdařile uchopit (Věci veřejné, Úsvit, atd.), ale znovu se objevuje v modernějších a propracovanějších verzích. Nyní se tak děje například u dosud mimoparlamentních Pirátů, kteří mají již své významné zastoupení v komunální politice. Téma se bude i nadále vracet.

KDU-ČSL by měla a mohla být stranou hájící zájmy státu, země a národní zájmy. Tím, že v pozadí své politické činnosti akcentuje odkaz na tisíciletou západní křesťanskou tradici, je stranou historické kontinuity a zdravého zemského patriotismu. Navíc je zcela organicky přirozenou hrází proti vypjatému nacionalismu oproštěnému od usazení do souvislostí. Je v tomto ohledu duchovním vnukem nejstarší české politické strany, tzv. Staročechů, vedených Palackým a Riegerem, jejichž křesťanské smyšlení bylo zcela samozřejmé a organické. KDU-ČSL je rovněž exkluzivní antikomunistickou stranou, kromě podnikatelů to byli věřící a selský stav, nositelé přirozeného konzervatismu a nezávislého jednání, kdo čtyřicetiletým komunistickým útokem proti vlastnímu obyvatelstvu utrpěli největší příkoří. Křesťanští demokraté mohou navíc předvést, že dobře hájí zájmy republiky v Bruselu v evropských institucích. Eurokonstruktivní a oikofobní TOP 09 je v parlamentní opozici, euroskeptická ODS též, sociální demokracie bývá poddajná, ANO lhostejné. Lidovci hájí zájmy starobylého státu, a ne zaměstnanců republičky, která vznikla v roce 1993, jak náš stát na mezinárodním poli někdy prezentuje sociální demokracie. Stěžejní politickou agendou v příštích mnoha letech bude příliv běženců do Evropy a unijní snahy rozdělit je proti vůli jich samotných i přijímacích států do jednotlivých členských zemí EU budou pokračovat. Může být velkou výhodou, že na vzniklou situaci může KDU-ČSL díky svým duchovním kořenům nabídnout jednu z dobře „prodatelných“ politických odpovědí. Ta pramení v přesvědčení, že jsme historicky součástí západní Evropy a Západu všeobecně a že tedy musíme hledat řešení uvnitř Evropské unie klidnou komunikací s jejími představiteli. Už ve středověku za dob Karla IV., vítěze ankety o největšího Čecha, což uvádím jako důkaz lidového konzervatismu, na němž lze stavět, jsme byli součástí evropských duchovních i ekonomických struktur a doby, kdy to tak bylo, byly pro naši zemi nejproduktivnější. Konzervativní politický názor, jehož integrální součástí je pomoc potřebným uprchlíkům a právo na azyl, tu není od včerejška a stane-li se, že některé výroky politiků z EU jsou obtížně pochopitelné, lidovci umí vysvětlit, že není důvod k radikálním změnám politického kursu. Již dnes u různých politických subjektů zaznívají silná volání požadující vystoupení z Evropské unie a příklon k Rusku. Ten ostatně požaduje Haškovo křídlo v sociální demokracii, což může být do budoucna zdrojem politické krize. Je pravděpodobné, že radikálně protiimigrantské strany získají v příštích parlamentních volbách jisté zastoupení, ale myslím, že půjde jen opět o protestní strany jako mnohokrát v minulosti, které se stanou – bez hlouběji založeného pozitivního programu – politickými projekty na jedno použití.

KDU-ČSL má svůj vlastní hlubinně kulturní program, kterým je podpora rodiny a rodičovství. Zde jde víc než jen o ochranu památek podporu divadel atd. Volič není jen homo economicus, chce slyšet o ideálech, a nemusí to být jen ty emancipační, jež prosazuje Nová levice, ale naopak ty tradiční a staletími osvědčené. Na tomto poli nemají lidovci s výjimkou sociální demokracie konkurenta, ale je třeba přicházet i nadále s alternativními návrhy a vést na veřejnosti hlasitější diskusi s koncepty ministryně Marksové.

KDU-ČSL by při komunikaci s veřejností neměla zapomínat, že není již stranou úzce spojenou s katolickou církví, což veřejnost stále silně vnímá, ale měla by se neustále snažit více komunikovat s evangelíky a s konzervativními ateisty. Jak uvedl předseda Pavel Bělobrádek, lidovci tu jsou pro všechny lidi dobré vůle, pro věřící i nevěřící, cílem je budovat ne stranu „křesťanskou“, ale křesťanskodemokratickou. Zvláště v Čechách je bohužel mnoho lidí, kteří jsou „alergičtí“ na jakýkoliv odkaz na křesťanské učení, jsou ostře proticírkevní, ale ve skutečnosti jsou příznivci křesťanských hodnot, jen musí vyplývat z činů konkrétních politiků. V tomto ohledu jde výslovně o odkaz Josefa Luxe. Potěšující skutečností je, že diskuse o církevních restitucích ve společnosti ustaly. Otevřenou otázkou je stále název strany KDU-ČSL a neoficiální přídomek lidovci, strana lidová. Jsem toho názoru, že ještě nepřišel čas na změnu či zjednodušení názvu.