Ze života skoro europoslance po volbách

Volbami to neskončilo, ale začalo. Během dvouměsíční non stop kampaně nebylo moc času na úvahy o tom, jak to bude pak (dopadne-li to díky přízni voličů dobře). Realita však nové poslance dostihne velmi rychle. 

Psát chci o fungování kolosu, zvaného Evropský parlament. Masa 751 poslanců by byla jen obtížně funkční bez spleti formálních a neformálních pravidel. První z nich - striktní pravidla kdy, kdo a jak dlouho může vystupovat, nejsou tak důležitá jako ta druhá, zvyková, dlouhodobě respektovaná. Třeba ono klíčové pravidlo o tom, že parlament je organizovaný po „frakcích“, tedy analogiích poslaneckých klubů. Podobnost ale není přesná. Členy frakce jsou totiž různé politické strany (a jejich poslanci) z mnoha zemí Unie. Některé jsou členy dlouhodobě (třeba TOP 09 ve frakci lidovců EPP), jiné se mezi frakcemi přesouvají (třeba ODS odchodem od lidovců ke konzervativcům). A strany, které přišly do parlamentu nově, svou frakci teprve hledají.

Politická logika frakcím velí mít v parlamentu hodně poslanců. Důsledkem je, že jejich názorová jednota není tak silná, jaká je běžná třeba v klubech národních parlamentů. A je otázkou každého vedení frakce, jak daleko oslabit programovou shodu, při snaze zvýšit počet členů.

Síla frakce není jen psychologická. S nadsázkou se říká, že hlavní osobou EP je pan Victor D'Hondt. Muž, který nikdy poslancem EP nebyl. Už proto, že tento belgický matematik metodu přepočítávání hlasů navrhl v 19. století, tedy poněkud dříve, než Evropský parlament vznikl. Jeho poměrný systém je přijat jako mechanismus rozdělení vlivu (funkcí) v parlamentu mezi frakce. Je to pravidlo, které umožňuje i malým frakcím, které by jinak byly snadno ostatními přehlasovány, mít jistý podíl na moci. Počet poslanců frakcí tak určuje, na jaký typ a počet pozic (třeba místopředsedů parlamentu, vedení výborů apod.) mají frakce nárok. Ovšem rozdělení konkrétní pozic mezi národní delegace a konkrétní poslance je věc složitých jednání.

A právě ta začala europoslancům týden po volbách. Každý následující týden v Bruselu (a jednou v Portugalsku) jednala obvykle tři dny frakce s cílem nejprve frakci ustavit, poté dohodnout její programové priority a pak vyjednávat o obsazení parlamentních funkcí. Pro tato jednání frakce zmocňuje své vedení (zvolené hned po ustavení frakce), prostřednictvím šéfů národních delegací (kteří by však svůj postup měli diskutovat se svými členy).

Řada otázek, jako je třeba doladění programu, probíhá na jednání celé frakce (221 poslanců). Bylo by jen těžko možné ho dotáhnout do konce bez zapojení sekretariátu a smyslu pro kompromis mezi poslanci a delegacemi. V jednáních se pochopitelně projevuje jak zkušenost poslanců (mnozí jsou v parlamentu opravdu dlouho a lépe ví, o co běží), tak i jasně určené zájmy některých silných národních delegací – zejména na obsazení výborů.

Od začátku července, kdy se zvolení politici ve Štrasburku stali skutečnými poslanci Evropského parlamentu, se jednání posouvají na plénum parlamentu – tedy k ještě méně sourodým 751 poslancům. Ti o dosažených dohodách – o obsazení výborů - hlasují tajnou volbou, takže o překvapení není nouze. A tento proces je završen následující týden v Bruselu, kde jsou výbory včetně vedení ustaveny.

Z nového příchozího pohledu zvenčí jde o řetězce nekonečných, mnohdy trochu chaotických jednání, bilaterálních schůzek a desítek urgentních mailů a odpovědí na ně (prakticky 7 x 24 hodin). Ty ovšem v souhrnu při vůli ke kompromisu vedou k překvapivě hladkému a rychlému posunu vpřed. Jen něco přes měsíc po volbách by tedy více než sedmisethlavé monstrum mělo být připraveno k hlavní práci: podílet se pomocí formování zákonů a projevováním jasných postojů na lepším fungování Unie.

Ale je to občas celkem dřina :)