Slepé trusty a problém pana premiéra…

Poté, co pan premiér oznámil představitelům Evropské komise, že svůj problém (s konfliktem zájmů dle EU pravidel) vyřeší, očekával bych, že se v diskusi o možném řešení dnes zákonům nevyhovující situace objeví pojem "slepý trust".

Tento termín je přitom často používán v souvislosti se situací, kdy chce politik mající „mnoho majetku“ demonstrovat to, že chce předejít „konfliktu zájmu“.

Na rozdíl od řešení, které dle stávajících informací zvolil český premiér, je to taková správa majetku, kdy jeho majitel ztratí jakoukoliv možnost ovlivnit rozhodování správců jeho majetku, a přijde i o informace o tom, jaká aktiva se v majetku aktuálně nacházejí. Správce má zároveň právo, na základě svého rozhodnutí, aktiva prodávat či nakupovat.

Jak uvádí například investorský slovník (https://www.investopedia.com/terms/b/blindtrust.asp), je to řešení nedokonalé, spíše demonstrující snahu konflikt omezit než jeho faktické zamezení. Ale někdy může aspoň do jisté míry fungovat. A mimo to zrcadlí vůli majitele aktiv problém alespoň do jisté míry řešit, což jsou pro dotyčného jistě body plus.

Zejména v případě, když je majetek ve formě finančních investic, ideálně hodně rozložených do různých aktiv, to docela dobré řešení může být. Správce totiž v tomto modelu dle svých analýz a vývoje trhu mění strukturu portfolia majitele, aniž by mu o tom dal informaci. Pokud třeba na počátku byl v portfoliu podíl akcií bank či energetických firem, za čas to mohou být dluhopisy a akcie biotechu. Pokud by tedy majitel aktiv chtěl svými rozhodnutími některým sektorům či firmám pomoci, nemůže si být jistý, zda je i nadále vlastní.

Takto, docela dobře, ovšem blind trust omezuje riziko konfliktu zájmů jen tehdy, když majitel aktiv neomezí pravidla na správu tak, aby se struktura majetku neměnila (pak toto aranžmá postrádá smysl, neboť majitel ví, jaká aktiva drží a může svým konáním zvýšit jejich hodnotu, a tedy svůj majetek). A samozřejmě, pokud je možno strukturu majetku, třeba i podstatně měnit (tedy aktiva prodat a jiná koupit).

Logicky mnohem více komplikovaná situace je, když v majetku nejsou „portfoliové investice“ do akcií či dluhopisů, které se na trzích obchodují, ale podíly v neobchodovaných firmách či dokonce firmy celé. V tomto případě by asi stěží majitel aktiv souhlasil s tím, že správce trustu (na něm zcela nezávislý), zcela dle vlastní libosti bude firmy kupovat či prodávat (navíc prodej či nákup takovýchto firem je složitý proces, neb neexistuje jejich cena na trhu). A že tedy na začátku fungování trustu byly v jeho majetku soukromé, většinově vlastněné firmy, a na konci třeba veřejně obchodované akcie a hotovost. Blind trust v tomto případě, to i tehdy, funguje-li zcela důsledně (bez personálního propojení, omezujících instrukcí na správu), jen vyloučí vliv majitele aktiv na práva s tím spojená (akcionářská), ale nijak neřeší problém, že svůj politický vliv využije proto, aby je hodnota jeho aktiv zvýšila, třeba dotacemi nebo zvýhodněním na trhu.

Pokud by tedy politik, v situaci Andreje Babiše, chtěl konfliktu zájmu předejít, blind trust je řešením věcně nic neřešícím.

Dle mého názoru existují jen dvě aspoň trochu funkční. Buďto osobní vyloučení z rozhodování o jakýchkoliv rozhodnutích, která mohou mít vliv na hodnotu jeho firem, což je v případě premiéra a šéfa rozhodující vládní strany zhola vyloučeno. Druhou je, že by před nástupem do své funkce prodal ty podniky, jejichž hodnota může být jeho rozhodnutími ovlivněna (zde zejména příjemci zemědělských dotací) a ve firmám ostatních jako majitel zamezí, aby prováděly kroky, které konflikt zájmu vytvářejí (například žádosti o dotace či vstup do odvětví, kde konflikt může vzniknout). Nepřijímání unijních dotací je tedy jen částečným řešením tohoto skutečného problému, i když i to byl problém s unijní legislativou, která je zaměřena na ochranu unijního rozpočtu, řešilo.

Proč to nestačí, pokud by šlo o úplné řešení konfliktu zájmu (ve kterém zde nejde o tisíce, ale o mnoho milionů), dokumentuje mnoho způsobů, jak firmy z portfolia pana premiéra bohatnou – například tím, pokud by stát platil více pokusů o umělé oplodnění, vzroste zisk klinik, které službu poskytují a neomezení biopaliv první generace posiluje zisk jeho výrobcům.

Ale stále platí, že prodej přímo dotovaných firem a nežádání o dotace firmami dalšími by představovaly férovou snahu zjevný problém řešit.

Jsem zvědav, zda se blind trust na scéně objeví. A zda toto, dle mého soudu nefunkční řešení, bude akceptovatelné pro ty, co budou konflikt zájmu posuzovat.