Polojasná Syriza

Řekové mají vládu, kterou chtěli. Nezvolila ji hrstka zpovykaných voličů, ale velká většina Řeků. Jen něco kolem třetiny voličů totiž chce, aby se Řecku vládlo jako dosud. Ostatní zvolili strany, z nichž Syriza nepředstavuje tu nejvíce radikální volbu. Stalo se to bez ohledu na to, že ekonomické vyhlídky na Peloponezu se zlepšují. Syriza v Unii je realitou a abstraktní "obavy" střídá   konkrétní "zvědavost", co to přinese. Rychlé sestavení vlády přineslo dost "potravy" pro tyto úvahy. Za pozornost stojí zejména tři náznaky toho, jak bude Syriza vládnout:

1. Velkorysé sliby voličům, že hlas Syrize znamená odpuštění dluhů, se začínají rozplývat
Ministrem financí se stal sice kritik politiky EU, ale kompetentní profesor ekonomie a tak výroky posledních hodin směřují zjevně ke snaze prodloužit splatnost úvěrů a pokusit se je zlevnit. Toto je, na rozdíl od požadavků na odmazání dluhu, za jistých okolností reálná cesta, která nepoškodí věřitele a dá Řecku větší manévrovací prostor. Stejně tak ministrem naznačená větší vazba rozpočtových cílů na vývoj ekonomiky. Jde de facto o to, co se postupně dostalo do zásad Unijní rozpočtové politiky.

2. Vláda se údajně hlásí k příslibu znovu zaměstnání státních úředníků
Není jasné, jak přesně si to vláda představuje. Je klidně možné, že krátkodobě to rozpočet Řecka, který je bez zahrnutí dluhové služby v přebytku, nepoloží, ale není třeba mít PhD z ekonomie, aby bylo jasné, že toto problém nezaměstnanosti nevyřeší, a je to ten poslední výdaj, který by vláda měla odsouhlasit. Syriza se ale zřejmě musí snažit alespoň některé "levné" předvolební sliby naplnit, ale do možné strategie racionálního jednání s věřiteli jaksi požadavek na poskytnutí peněž na populistická a ekonomicky neracionální gesta nezapadá (i když radikální část radikální Syrizy toto jistě nepochopí).

3. Jasný postoj k Rusku
Prakticky první krok, který vláda Syrizy udělala, byla výhrada proti postoji Unie k vývoji na Ukrajině a vraždění civilistů v Mariupolu. Vládní strany v Řecku mají silně proruskou orientaci, a tak první "konfliktní jednání", mezi Unií a Řeckem, bude jednání ministrů zahraničí tento týden. Není tajemství, že řada Unijních zemí i přes neustávající boje na východě a neplnění Minských dohod, by přivítala "business as usual" s Ruskem, ale zatím se vždy v radě podařilo najít přijatelný a fakta reflektující koncensus. Teď to asi bude těžší.

Sečteno a podtrženo, na silné a jasné závěry si musíme počkat. Řecká vláda má plné právo směřovat svou zemi kurzem, na který dostala mandát a který považuje za správný. Bude to tedy dělat, ale má také plnou odpovědnost za důsledky. To, že způsob, jakým Řekové v minulosti spravovali svou zemi, vede k některým omezením v tomto "vládnutí", není nic vyjímečného, i když tato omezení jsou v Řecku větší než jinde.

Zbytek Evropy by měl i k Syrize přistupovat a priory "neutrálně", bez hysterie. Nicméně  není možné, aby se řecká vláda nehlásila ke svým závazkům i spolu podílu na zajištění stability Unie.

Havarijní scénář "greek exitu" z Unie či Eurozony na stole teď není. Což platí, pokud budou Řekové platit své dluhy a plnit podmínky věřitelů pro nové půjčky. A pokud budou plnit podmínky, které umožní ECB pokračovat v poskytování desítek miliard eur úvěrů tamním bankám.

A co s otázkou, zda pomoc Řecku byla vskutku velkorysou podporou (jak to vidí věřitelé), či kolonizace Řecka (pohled většiny Řeků), budeme žít jistě dále. Poučení na straně věřitelů jsou patrná: například německý ministr financí nedávno zmínil, že arogance do ekonomické politiky nepatří, to, že Řecký program nebyl dobře nastaven a místy byla jeho tvrdost odrazem politického populismu některých věřitelů, je také pravda. A mediální obraz "trojky" jistě ekonomickým reformám neprospěl.

Na straně druhé, větší míra odpovědnosti je nezbytná na straně zemí, jako je Řecko. Konec konců, kdyby se do problémů nedostaly, záchranný program by nevznikl. Mystifikace společnosti o tom, kdy nese odpovědnost za nepopulární opatření a jejich důsledky, dosahuje neskutečného rozsahu a kontrastuje s odpovědností vlády navrhnout ty nejlepší reformy a získat pro ně podporu.

Vede to tedy k otázce, kde jsou hranice populismu v politice. Řecká Syriza a její následovatelé v dalších zemích jižní Evropy, tyto hranice zcela pragmaticky a cynicky posunují. Syrize to spolu s dalšími faktory pomohlo k drtivému vítězství. Již první dny jasně tento kalkul ukazují.

Poněkud pragmaticky a v rozporu s morálkou si přeji, aby "zradu na voličích" Syriza co nejrychleji dokončila, a umožnila tak Řecku, které v minulých letech prošlo "údolím smrti", aby se dostalo na dráhu ekonomického zlepšení. Všechny další možnosti jsou totiž horší.

Ovšem z takovéhoto cynického a pragmatického pojetí politiky mám pramalou radost.