V kyberprostoru už opět běhají příspěvky na téma, kdo je vlastizrádce a kolaborant. Čím si to člověk zasloužil tentokrát?
Důvodem je hlasování, v němž Evropský parlament vyzývá Radu, aby rozhodla o tom, že v Maďarsku existuje vážné nebezpečí porušení základních hodnot EU. Jedná se o výzvu Radě, nikoliv o rozhodnutí, a natož pak o konkrétní sankci pro Maďarsko. Sankce v podobě ztráty hlasovacích práv v Radě by mohla být případně uložena až na konci celého procesu a pouze v případě jednomyslného souhlasu všech zbývajících členských států. To, co se teď stalo v EP, je posouzení způsobu vládnutí strany Fidesz v Maďarsku a toho, jaké má toto vládnutí dopad na základní hodnoty zakotvené ve smlouvách EU.
Ve skutečnosti jde o více než “právničinu”, kterou musí provést Rada jako orgán oprávněný ke spuštění procedury. Především jde o to, co Evropská unie a společná Evropa již po desítky let vlastně je.
Pohled do její historie i právních dokumentů prozradí, že to není spolek zaměřený na “posílání peněz od bohatých k chudým”, nebo nástroj pro zajištění toho, aby nejen naše firmy po celém našem kontinentu, a mnohdy i mimo něj, mohly bez překážek prodávat své zboží, třeba auta, kterých vyrábíme více než milión ročně.
Je to společenství, které stojí na hodnotách a pravidlech, které jeho členové uplatňuji a které ovlivňují podobu celé společnosti. Jde o hodnoty, jako je fungující právní stát, svobodná media, fungování občanské společnosti a mnoho dalších kamenů, které tvoří mozaiku naší společnosti.
Pokud na tento samotný základ společné Evropy začneme zapomínat a budeme ho nahrazovat “handrkovaním” o peníze či jednotlivá rozhodnutí, bude toto pro budoucnost našeho kontinentu důležité společenství směřovat se svému konci.
Znamená to tedy, že pokud se některá ze zemí i pod vedením své, demokraticky zvolené vlády začne od těchto hodnot vzdalovat, představuje to vážné ohrožení tohoto společného díla. A proto se členské země rozhodly tuto situaci zakotvit do smluv. Poslanci, představitelé vlád a Komise mají proto v rámci pravidel určitou stanovenou roli, a tedy i povinnost na takovouto situaci reagovat a pokusit se tento vývoj ovlivnit směrem k dodržování uvedených hodnot.
Role EP není kdovíjak velká, neb může Radu ke spuštění sankčního postupu pouze vyzvat. Jde tedy spíše o symbolické a politické gesto. Soudím, že velká většina poslanců se k němu odhodlala proto, že argumenty uvedené ve zprávě EP nečerpaly ani z “dojmologie” ani údajů “neziskovek”, ale z publikovaných soudních výroků, zpráv OSN nebo Rady Evropy, a z tohoto důvodu tedy byly dosti přesvědčivé. To platí i v případě, kdyby jen část z nich měla být považována za relevantní (bodů v textu zprávy je více než 70).
Mnoho poslanců k tomu navíc připočítává snahy některých maďarských vládních politiků šířit strach a nenávist, někdy i s rasovým podtextem. Jiné zase znepokojují miliardy korun, které směřují k osobám z blízkého okruhu premiéra Orbána, z nichž jeden uvedl, že za jeho neuvěřitelné zbohatnutí (v řádu miliard) může “Bůh a Viktor Orbán”.
Takže, položme si otázku, zda takováto správa členské země EU odpovídá hodnotám, na kterých Unie stojí. A zda to, že se o tom bude jednat, není náhodou v našem zájmu. Nejde totiž o krok proti “Maďarsku a jeho lidem”, ale o vyjádření znepokojení nad tím, jak si tamní vláda, ke škodě tamních lidí počíná. Z mého pohledu rozhodně není v našem zájmu před situací v Maďarsku zavírat oči. Naopak, hodnoty, na kterých Unie stojí (a které nám mimochodem umožnily do ní vstoupit a po vstupu do EU se rozvíjet), bychom měli považovat za nejméně tak důležité, jako je společný trh či kohezní miliardy.
Ve skutečnosti je diskuse o tom, zda si “toto Unie smí dovolit” diskusí o tom, zda chceme, akceptujeme a podporujeme Unii tak, jak byla desítky let budována a jak sice ne ideálně, ale docela dobře funguje. Anebo zda chceme Unii jinou, která bude “obchodním sdružením”, kde si jinak bude každý dělat, co chce.
