Co jsme dokázali a co dokážeme...

Čas hrozně letí. A já až nedávno postřehl, že spousta lidí, se kterými pracuji, již neviděli "sametovou revoluci" ani z kočárku...

Takže jen pár čistě mých poznámek (neb každý má právo na svůj pohled). První, co s listopadem 1989 a večery na náměstích spojuji, je naděje, úžasná společná energie a moře pozitivních emocí. Něco, co bych přál, aby každý z Vás zažil. Nevěděli jsme přesně, co chceme, tušili jsem, že s tím budou i problémy, ale prostě jsme si (velká většina společnosti) věřili... a ono to docela dobře fungovalo.

S odstupem skoro tří desítek let a vyzbrojen fakty, mohu zkusit své osobní hodnocení:

1. Životní úroveň
Díky postupující skleróze, a za přispění jistého zklamání z toho, že "jinde je ještě lépe", asi dostatečně neoceňujeme, že v naší zemi se žije nejen absolutně, ale i ve srovnání nejlépe v novodobé historii. To, že jsme někde u 90% životní úrovně Unie (GNI per capita, ppp), pár procent od Španělska, na dohled Francie, před všemi (kromě jedné) středo a východoevropskými zeměmi, je podle mne velký úspěch.

2. My a naši spojenci
Podařilo se nám velmi rychle se stát členem klubů, do kterých patříme a o kterých, jak věřím, jsme po pádu komunismu snili. Jsme členy NATO, což je jak odpovědnost, tak i nejsilnější bezpečnostní pojistka v dnešním světe. A členství u EU nám dává nejen bohatství a stabilitu, ale unikátní možnost se na vývoji našeho kontinentu aktivně podílet.

3. Společnost a hodnoty
V listopadové euforii a letech, kdy byl pevným bodem naší společnosti Václav Havel, by mne nenapadlo, že toto je oblast, ve které selžeme. Není to jen naše domácí chyba, neboť svět se změnil a strašák komunismu je nahrazen jinými hrozbami, mnohem sofistikovanějšími a pro hodně lidí lákavějšími. Ale i tak, dnešní pohled na stav naší společnosti, pokud začne odshora, nemůže právě v den výročí počátku sametové revoluce vést k něčemu jinému než ke smutku a vážné obavě. Ale také k apelu na to, abychom se ho pokusili změnit. A jak jinak, než společně.

PS: Nejsem vůbec rád, že neskutečné chování pana premiéra vede k tomu, že oslavy výročí 17. listopadu jsou tak trochu dalším referendem o jeho přijatelnosti na pozicích, které representují náš stát. Nelíbí se mi to. Ale chápu to. Neboť on a jeho chování je asi tím nejjasnějším rozporem s tím, co jsme (jak věřím) v roce 1989 chtěli, a čeho se i nadále (jak věřím) snažíme, i když někdy klikatými cestami, dosáhnout. A hodně věcí je dnes o symbolech. A střet výročí sametové revoluce s novými poznatky o panu premiérovi, ať chceme či ne, symbolickým je.