Vzpomínka na Václava Havla

Václava Havla jsem osobně potkal pouze párkrát, ale nejvíce mně v hlavě zůstala vzpomínka na to setkání vůbec první. Možná to bylo tím, jaké to setkání provázely okolnosti a také asi tím, že jsem si teprve o mnohem později uvědomil význam té chvíle, ve které jsem se tehdy ocitnul.

Byl pochmurný studený listopad, pátek 24 roku 1989. Celý týden jsem se jako mladičký „revolucionář“ účastnil protestních akcí, výjezdů se studenty, mimo jiné i na velice zajímavé setkání se šéfem Slušovic Čubou (který nám překvapeným studentíkům sice řekl, že nás veřejně nepodpoří, ale v soukromém rozhovoru otevřeně sdělil svůj zájem převést Slušovice do USA jako jedinou možnost rozvoje) a různého věšení prostěradel s nápisy „svobodné volby“ všude tam, kde se to jen dalo. V pátek jsem byl již revolucí celkem zmožen a tak jsem si naplánoval podvečerní návštěvu pravidelné demonstrace „u koně“ spojenou s pozváním spolužačky, o kterou jsem již delší dobu usiloval, někam na čaj či vínko. Pamatuji si, že účast byla v podvečerních hodinách poměrně nízká a těch pár hovořících řečníků z povzdálí natáčených chlápky v tesilových kalhotech s betamaxem v ruce, nijak nezaujalo. Objal jsem opatrně dívku a vyrazil zamlženým náměstím směr Staré město s úmyslem vyhledat nám nějakou příjemnou vinárničku.

Úplně ve spodní části Václavského náměstí, domnívám se, že to byl stejný dům, jako je dnes prodejna firmy Baťa, bylo kolem výkladu s nedostatkovými televizory Tesla sroceno pár lidí a o něčem živě diskutovali. Po přiblížení jsme zjistili, že ve zprávách právě oznámili odstoupení předsednictva ÚV KSČ včetně (ne)chvalně proslulého komika Milouš Jakeše. Než nám došla zásadnost této komunistickou publicistikou sdělené informace (kde se muselo číst mezi řádky) byl Václavák téměř plný lidí, kteří se objímali či jinak slavili. Snad jen mnohem později a v menším něco podobného dokázala udělat zpráva o výhře našich hokejistů.

Další vzpomínky jsou slité jakoby dohromady. Držím se za ruku s dívkou, kterou miluji, občas ji objímám, v Havelské ulici někdo ze střešního okna hraje velmi dobře na saxofon valčík na rozloučenou, bloudíme starým městem bez cíle, je chladno a padá mlha (či smog). Vzpomínky se vracejí konkrétně, až když bez jakéhokoliv předchozího úmyslu, sedáme do rybárny v Gorazdově ulici. Vůbec nevím, jak jsme se tam tehdy ocitli, kdo nám nasměroval kroky, párkrát jsem tam dříve již byl, ale nijak jsem tuto restauraci nevyhledával. Tehdy jsem také o Václavovi Havlovi věděl jen, že existuje, že je to nějaký disident, kterého pořád někde honí policie ale absolutně nic více (a stejně na tom byla naprostá většina studentů). Vůbec mně nenapadlo, že tento podnik je jeho oblíbený (i proto, že bydlel za rohem).

Tak jen tak sedíme, dali jsme si k večeři obligátní hranolky s tatarkou, nějaké to pivo a víno. U velkého stolu naproti seděla skupinka vypadající na učitele či vědecké pracovníky, většina v manšestrákových sakách. Nijak jsme jim nevěnovali pozornost. Najednou se všichni u tohoto stolu postavili a začali tleskat nově příchozímu a volali bravo či super. Ten koho zdravili, byl malý nesměle vypadající človíček, který se usmíval a každému z nich podával ruku. Zvědavě jsem se koukal, co se děje. V jednu chvíli se moje oči střetly na okamžik s nově  příchozím, byla v nich jakási veselost až klukovina, jakoby chvilku zvažoval, zda k nim patříme či ne. Pak se posadil ke své společnosti a řekl něco jako „no tak se to konečně podařilo“ či něco takového – již nevím. Skupinka ho poplácávala po rameni a živě se bavili a všichni spíše vypadali, jako kdyby se někomu narodil syn. Někteří se dokonce omlouvali, že byli pryč a samotný „oslavenec“ evidentně odněkud také zrovna přijel a byl ostatními různě informován o nastalých událostech. Později dorazili i někteří známí herci a část společnosti se pak někam vytratila.

Teprve později mně došlo, že to bylo centrum "reakcionářů" a onen „oslavenec“ byl Václav Havel. Vůbec jsem nevěděl, že to byl on – to mně došlo až mnohem později. Dost často se mně pak kdekdo ptal, co se tam probíralo, jak se Havel tvářil a podobně. Já bych si i rád něco vymyslel ale prostě nic jiného, než ta klukovská veselost a šibalství v těch očích, mně v hlavě nezůstalo. Snad proto, že jsem tehdy nikoho z nich neznal, snad proto, že jsem měl v myšlenkách oči své tehdejší kamarádky – nevím.

To byla má první vzpomínka na Václava Havla. Později jsem se s ním ještě párkrát setkal pracovně, ale to už byl celebrita a mimo potřesení ruky tam žádný větší kontakt nebyl (většinou u těchto příležitostí mluvil s někým jiným). V podstatě vlastně na tom zážitku nic není, jen je to taková malá vzpomínka na významnou osobu, které bych tímto chtěl vzdát hold.