Když jsem nedávno četl stať známého prof. Oskara Krejčího nazvanou „Bude válka. Tady jsou důvody“ tak jsem měl určité pochybnosti. Válka, to slovo zde ve střední Evropě neznáme již přes půl století, žijeme si zde poměrně blahobytně a nikdo si nedovede představit něco jako je opravdová nouze, natož válečné útrapy. Taktéž se zdá, že bojovnost ve středoevropském prostoru naprosto zmizela (alespoň dle výdajů na armádu a okamžitými demonstracemi proti všemu, co zavání zbrojením) a téměř vymizel i reflex vlastní sebeobrany u většiny populace.
Nicméně doba se mění a prorocká slova pana profesora se jakoby malými krůčky stále naplňují. Celý svět a především Evropu v současnosti zmítá finanční a dluhová krize, někdy lépe nazývaná krizí důvěry. Krize důvěry je dle mého slovo, mnohem lépe vystihující dnešní stav, nikdo nedůvěřuje nikomu. Věřitelé nedůvěřují dlužníkům a dlužníci nedůvěřují věřitelům, světový finanční systém se rozpadá a odborníci varují před stejnými ukazateli jako u Velké světové krize 30tých let. Důvěra v současný politický systém a v politiku (y) obecně je na nejnižší úrovni od válečných let či od pádu totalitních režimů. Jakoby se historie opakovala.
Sice se praví, že nevstoupíme do stejné vody, nicméně nikdo už neříká, že to koryto, kam lezeme, má sice vodu jinou (i když cirkulace vody v atmosféře by i toto mohla vyloučit) ale sklon a proud je stejný. Neboť se za těch 67 let řeka moc nezměnila.
A stačí si všímat náznaků. Ekonomická a politická elita světa je ve tváři současné krizi zcela bezradná, neexistuje absolutně nikdo, kdo ví, co by se mělo dělat, jsou jen určité teorie a směsice již vyzkoušených nefunkčních či částečně funkčních opatření. Podobná situace byla již v letech 30tých. Existují sice teorie, že krizi tehdy zastavily keynesiánské masivní státní investice typu New Deal v USA ale čísla hovoří jasně. Od pádu New Yorské burzy v roce 1929 se ekonomické ukazatele po aplikace těchto opatření sice nepatrně zvedly, avšak americká ekonomika do roku 1940 souhrnně nikdy nedosáhla hodnot roku 1928. Jsou též teorie, které předpovídaly při dalším pokračování opětovný propad. Jak by to bylo vypadalo, nevíme, neboť ekonomika USA naběhla na válečný režim a ukazatele následující jsou již zcela zkresleny probíhajícím světovým konfliktem. Po skončení války byly USA nejsilnější mocností na planetě.
Co nám to naznačuje o dnešku? Situace sice není stejná, ale je podobná. Již dnes je možno mezi řádky různých prohlášení světových – zejména západních politiků, číst pocit, že by nalezení či vytvoření nového nepřítele mohlo vytáhnout západ z bryndy. I dříve zdánlivě pacifičtí politici různých evropských zemí (což byla samozřejmě pouze populistická póza) se nyní předhánějí v siláckých výrocích například na adresu Íránu či jiných zemí. Vzpomeňme na válečnický nástup Francie proti Libyi, což bylo překvapivé, když poměrně stejná garnitura francouzských politiků si vysloužila pár let před tím za své postoje vůči válce v Iráku vtípky typu „prodám francouzskou vojenskou pušku. ZN: nová, nikdy z ní nebylo vystřeleno, jen jednou spadla na zem“.
Vytvoření válečného stavu je pro mnohé politiky lákavé. Nový nepřítel by umožnil masivní kontrolu ekonomiky a její předělání na centrálně řízenou ekonomiku válečného typu (část ekonomických elit by jisti jásala) se zaručenými zakázkami. Zároveň by pod požadavkem „národní“ či jiné oběti došlo k omezení občanských svobod a ke škrtnutí veškerých závazků a dluhů – ekonomika by tzv. restartovala. To by byly ale ty pozitivní (pro některé, zejména elitu) události.
Ty negativní a to zejména možnost znovuzavlečení celého světa do ozbrojeného konfliktu, ty jsou zamlčovány či bagatelizovány. Teorie jsou vypracovány pro izolované konflikty, ale nikdo nemůže zaručit, že se boje nepřenesou do naší blízkosti, vždyť tam kam jezdí většina Čechů k moři se před nemnoho lety taktéž zabíjelo.
Bohužel rychlé vyřešení krize zní lákavě a nemálo politiků tomu neodolá. Mám pocit, že nyní sedíme na sudu s prachem, přičemž si pár lidí nahoře hraje se zápalkami a kolem běhá navíc řada fanatiků, kteří netouží po ničem jiném, než ten sud také podpálit.
Takže až budete číst o pokračujícím napětí v Hormuzském průlivu, nebudete mít asi dobré spaní. Ajatoláhové se zjevně naivně domnívají, že svět je stále stejný jako před 10 lety. Není, stačí malá jiskřička…….
