Probudil mě překrásný sluneční svit. To snad ani není možné, vždyť je ještě tuhá zima. Tedy měla by být. Jenže příroda se rozhodla na jeden z mnoha lednových víkendů, které jsem již zažila a ještě jich zažiji, nasadit růžové brýle nejen sama sobě, ale i nám všem.
Za takové růžové brýle tisíceré díky! Pohled z okna? Pohádka. Azurová modř oblohy si nezadá s jasně žlutou barvou slunce. Oproti tomu zelenající se travička a pučící lístečky na stromech dodávají krajině svěží nádech. Jedna normální neděle. Zdálo se. Všechna ta krása kolem ve mě rozezpívala optimistický pohled na celý svět. Úsměv od ucha k uchu. A i přesto, že byl tak nádherný den, který mi dokázal zvednout dobrou náladu o několik stupňů na vyšší vlnu, se někde v té samé barevné krajině stalo něco, co nemá s krásou a pohodou nic společného. Prášek? Bezmoc? Samota.
Den probíhal bez jediného vykolejení, mašinka mého srdce si jela dál po kolejích úsměvu, modré oblohy a očekávání pěkného večera. Víkend proběhl bez jediné vady na kráse, jen více takových víkendů. Pro mě tedy... Někdo ale ztratil, co měl. Někomu ublížilo cosi, co nazveme lidskou lhostejností, anebo to byla chemie? Čert ví, kdo nebo co v tom mělo prsty. Pravdu se už nikdy nikdo nedozví.
Pondělní ráno nás všechny přivítalo chladné, mlhavé a zamračené. Přesto, že pondělní ráno je spojeno s pracovním týdnem, úsměv ještě stále nemizí, předešlé dny byly natolik pěkné, že naplní člověka nadlouho dopředu, a to je potřeba, tak to také má být, čím víc máme plnou zásobárnu spokojenosti, tím déle nám i vydrží.
Byl pozdní večer, 18. leden, pondělní to čas. Mé oči jsou vykulené, bulvy vyvalené, v krku sucho, zrychlený tep. Proč už se poněkolikáté dozvídám, že se stalo něco takového? Navíc tak mladému člověku. Je mi z toho strašně smutno. Znám jeho jméno, tvář, vím, kdo to je, slyšela jsem jeho hlas, viděla jsem jeho smích, znala jeho humor. Tak pěkné počasí, tak jasné nebe, krásně zelená tráva a zářící sluníčko. A i přesto se někde stalo neštěstí. Nervy, antidepresiva, samota. Mladý člověk, opravdu velmi mladý. Nezáleží na tom, že nebyl z okruhu mých nejbližších, ale znala jsem ho. A teď bych si nepřála nic jiného, než mu moct pomoci dříve, než ho jeho život dohnal tak daleko, že nechtěl o víkendu pozorovat krásu lednových dní, mít radost ze života, ale rozhodl se s tím svým krátkým životem skoncovat. Sám. Když v krvi koluje chemie, která má člověka uzdravit a dožene ho až sem, pak už je každá rada či jen nějaká vysvětlující myšlenka drahá.
Matko přírodo, chci více takových dní, krásných, jasných, barevných, veselých! Ale také šťastných pro všechny... Pokus se, prosím, zařídit, aby bylo více lidí šťastnějších. Vždyť je na co se dívat, čeho si vážit a čeho užívat, člověk není sám, vždy je tady minimálně hrstka lidí, kteří chtějí vidět druhého, jak se směje a jak je spokojený a šťastný. Děkuji ti... Hezké pondělí...
