Hra s ohněm

"Tak jak to vlastně vůbec máš? Ty taky nejsi svatej, že? Ale otázkou zůstává, jestli je to to, co chceš. Já Ti nevím. Někoho prostě baví hrát si s ohněm...", zadumaně řídím auto a přemýšlím nad tím, co jsem to teď vypustila z té své nevymáchané pusy. Patrik si dá svou oblíbenou pětisekundovou pauzičku na nabrání dechu a odpoví, naprosto vážně: "No hele, upřímně mi připadá, že se snažím udržovat dva bláznivý ohně při životě. Lítám kolem nich jako blázen, jeden skomírá, rozfoukám ho, další den uhasíná druhej a už letím zase ke druhýmu..."

"Můj bože!", vyprsknu smíchy, to si děláš srandu? "Hraješ si na šamana? Úplně jsem si to představila, jak běháš kolem kolem dvou ohýnků a tancuješ jako indián!", bublám smíchy jako jarní rozbouřený potůček. Vztahové otázky? A najednou ohně? Ženy k ohňům přirovnat, tomu říkám vrcholový metaforismus. Ale jo, dá se to. "No a upřímně, baví tě to? Pobíhat kolem těch dvou ohňů a udržovat je? Co když jeden zhasne úplně?" Situace momentálně vypadá tak, že za chvíli mi z displeje mobilu vyskočí pár Patrikových zubů nebo něco jiného z jeho pusy, řehtá se až kašle. "Víš, že jsem se jednou snažil přivolat déšť? A zase to nevyšlo! Místo toho sněží!", povídá už normálním tónem. "Milej zlatej, netahej sem ještě meteorologii, zajímám se o ty tvé ohně.", což je otázka trochu řečnická a trošku i na tělo.

"Jsem z toho trochu zmatenej. A možná i kapku unavenej. Hlavně mi pořád připadá, že co nevidět jeden zhasne.", povídá zamyšleně ten na druhé straně. No, dobře, ty jsi hráč, přimhouřím oči.  Načež se bavíme radši o autech, kde dojde ke klasické přestřelce, protože můj spolutelefonovatel mužského pohlaví mi jentak mimochodem sdělí, že by rád červené auto. Zamrkám a zamračím se: "Cože? Ty bys chtěl jezdit v červeném autě? Není to trošku zženštilá barva? Něco jako růžová...?" Ojojoj, to jsem neměla říkat. Ješitný chlap na druhé straně se probouzí: "Ne, to teda není! Copak Ferrari je zženštilý?" "No, tak to promiň, ale Ferrari je jediný auto, který si může dovolit mít červenou barvu i když ho řídí chlap!". zasměji se. Přes Patrikovu drobnou poučku mé osoby o spotřebě vozu, se dostaneme až tam, že mě může být vlastně jedno, které auto si vlastně koupí. Nejsem jeho přítelkyně, takže prý mohu být ráda, že se za něj nebudu stydět ve chvíli, kdy vyleze z červeného "dámského" auta. Klasický rozhovor s chlapem, kamarádem.

Ne, že by hra s ohněm byla nejoblíbenější kratochvílí dospělých, ale slýchávám o ní až moc často. A ten den mám bohužel ještě jednu příležitost. S trochou černého humoru mohu usoudit, že největší švandou všech lidí kolem, je tahat si karty odspodu a jen se děsit toho, až ta pyramida nakonec opravdu sletí. Co pak? Zase stavět odznova? Navečer, kdy už nejsem vůbec v dobrém rozpoložení, najednou telefonát. "Lindoooo, to je v hájiiiii.....beee-eee", hlas Monice škobrtá jako zaseklá deska. "No, copak se stalo?" Táži se. "Já jsem se už počtvrtý rozešla s někým dalším kvůli Markovi a on si někoho našel, chápeš tooo??" Bohužel chápu. Další hra s ohněm, další karetní pyramidka. No nic, z ledničky si nanosím arzenál hodný studené války a začnu porcovat nejdříve olivy, poté sýr a sladké nechám na později. "Poslyš, zkus mi to přiblížit, tu situaci, já se v tom už nějak ztrácím." "Už dva roky se v tom plácám, pokaždý se nakonec stejně vykašlu na toho, s kým chodím, protože s ním nejsem šťastná, protože stejně pořád myslím na Marka...", vzlyk otřese mikrofonem a potažmo i mým bubínkem. Mlask, další oliva je ve mě. "A Marek teď s někým chodí, nebo jak je to?" "No právě, že si někoho našel, já se kvůli němu rozešla, ale on se bál na mě čekat, nevěřil mi, tak si někoho našel.... práávěě, víííš??" "No, tak to je skvělé, další lidi, co si ničí život sobě navzájem.... "Proč nejste spolu, když víte, že s tím druhým šťastní nejste, nebyli jste a ani nebudete?" Přichází pravý čas na zmrzku, příchuť strawberry and cheesecake a půl kelímku mizí v mých útrobách.

Ten večer se zapíše do historie jako velmi zpackaný červencový večer. Ještě se totiž dozvím, že za většinu problémů, které s partnerem máme, jsem zodpovědná "Já, já, jen jáááá". Mám si najít na internetu tuto písničku. Myslím prý jen na sebe. Dneska to všem pekelně metaforicky pálí. Písničku si najdu a poslechnu, Michal David mi pěje z repráků a bříško je plné. Fyzicky možná dobře, ale psychicky? Jsem tak nažhavená, že si svíčku v pokoji zapálím vlastním palcem. I kdybych se postavila na hlavu, tak člověku, který prostě nechce pochopit, nikdy nevysvětlím, že se opravdu mýlí. "Ty sis zase myslela, že jsem byl na večeři s někým jiným, co?" Ptá se mě Filip, jen co otevře dveře bytu. Kroutím hlavou, koukám se zrovna na Na Stojáka a řehtám se, takže nechápu, kde se vzala tahle otázka. "Cože? Jak jsi na to přišel?" "No já tě znám! Vím, co si myslíš a vím co tě žere!" To je zajímavé, že někdo má pocit, že je telepat, vidí mi do hlavy a ví víc, než já sama. "Popřála jsem ti pouze dobrou chuť, jak jsi z té věty zjistil tolik informací? Mimochodem, nesmyslných." "No, to bych se moc divil, já jsem přesvědčen, že je to takhle." A tečka. Už nikoho nepřesvědčíte, i když se mýlí. Pokud on nechce. Hromada argumentů stejně nezabírá.Takže se seberu a jdu se na dobrou noc projet ve svém maličkém BMW, mimochodem, červeném. Jako oheň.

A možná se ještě stavím někdě na další zmrzku . . . Ta spoň mlčí a pěkně klouže do žaludku!