Ano, píšu to Vám pane prezidente Klausi, moje rodina je v rozvalinách díky a jen a pouze díky Vám. Tohle Vám nikdy neodpustím.
Nikdy jste nebyl můj typ. Ostatně jsem vdaná a rozhodně nemám slabost pro samolibé nafoukance. Ale budiž, politiku moc nesleduju, takže byste mi mohl být klidně ukradený, a dnes lituji, že Vás ten pomatený Vondrouš neukradl i s vaší neschopnou ochrankou.
Vánoce byly prima, přestože na blátě, ale protože i můj manžel si včas všechno dokázal zorganizovat, nevysedával o vánocích u počítače, hrál si s klukama a jejich dárky, upíjeli jsme portské a jakmile se na obrazovce objevil nějaký politický xicht, automaticky jsme přepínali kamkoliv, dokonce i na reklamu, než abychom si nechali kazit tak idylickou a vzácnou chvilku vánoční rodinné poezie.
Tušila jsem, že nic není zadarmo.
Dnes jsme měli jet celá rodina na lyže, děti mají ještě prázdniny a tak si Jarda vzal do pátku volno. Jen na chvilku jsem pustila Jardu z dohledu a on v nestřeženém okamžiku otevřel svůj notebook. Věděla jsem, že je zle. Jarda zrudnul, začal modrat, nemohl popadnout dech, pak se vymrštil, popadnul svůj notebook a mrsknul s ním o zeď těšně vedle vánočního stromku. Kluci přiběhli z pokoje, aby viděli svého nepříčetného tatínka, jak lapá po dechu, snaží se sebrat ten rozmlácený notebook, utíká s ním k balkónu a vyhazuje jen na terasu a jako smyslu zbavený řve do zahrady: „ Ježíšku, to je čůrááááák“. Nevěděla jsem, co mám dělat, zůstala jsem stát jak opařená, nemohla jsem zacpat uši oběma klukům najednou a bohužel nebyla jsem schopná klukům jakkoliv zabránit, aby tohle všechno viděli. „Ješíšku, to je narcistickej kokot, že je to do nebe volající!“ Pořád jsem nevěděla, o co jde, jak zkamenělá jsem jen držela kluky za límce, aby se manželovi nepřimotali pod ruku. Syny to evidentně bavilo, byli už přepohádkovaní a jak se zdálo, byli lační jakékoliv akčárny. Jarda se na nás otočil, v pohledu mlhu, pomalu se sesunul do křesla a mnul si obličej.
„Jardo, stalo se něco?“ šeptla jsem a nebyla jsem si vůbec jistá, že se můj manžel nepomátnul. Jarda si stále mnul dlaněmi obličej a už ne tak hlasitě, ale o to zoufaleji upouštěl výbušný plyn ze své hlavy. „doprdele, doprdele, doprdele, to je takovej narcistickej mamrd, že mu není rovno...“
„ Mamí, co je nacistickej mamrd?“ zašeptal Adámek, i jemu bylo jasné, že s tatínkem není něco v pořádku, a že by byla velká chyba, kdyby na sebe tatínka jakkoliv upozornil. „Brácha, to je něco jako fašistickej mamrd asi...“ šepnul starší syn Lukáš “..ale co je to mamrd, to taky nevím, zkusím to vygůglit“
Nezmohla jsem se na nic, než přiložit ukazováček na své strachem rozechvělé rty a odvedla jsem syny za límce do jejich pokoje a poprosila je, ať tam v klidu setrvají.
Stále jsem nevěděla, co se vlastně stalo, měla jsem strach se k Jardovi přiblížit a tak jsem si mlčky sedla do druhého křesla a kontrolovala okolí, který z předmětů by mi mohl přistát na hlavě. Jarda začal dýchat pravidelně a namodralost z jeho obličeje začala ustupovat. Zapnul televizi a mávnutím ovladače mi beze slova pokynul, ať si vyslechnu zprávy. H-Systém, soudce Berka, Union banka. Pochopila jsem. Na hory jsme nejely.
Pane prezidente, proč mi ničíte rodinu. Jarda se nikdy neprojevoval jako cholerik. Znám jeho zásady, vždy je na straně proti bezpráví, ale nikdy se neprojevoval tak násilně a vulgárně. Vždy jsme dětem vštěpovali, že poctivost a slušnost se vyplácí, že lež má krátké nohy, že pravda vždy zvítězí, že ten, kdo krade, neunikne spravedlivému trestu. Jak mám tohle všechno vysvětlit svým dětem? Každý den se na Vás budou koukat ve třídě, a každý den budou vzpomínat na to, jak tatínek kvůli Vám rozbil notebook o stěnu. Jak mám zabránit dětem, aby o této hrůzostrašné historce ve škole nevyprávěli? Jak budu čelit stížnostem učitelů, až se mé děti rozpovídají o zážitcích z vánoc? Jak mám dětem vysvětlit, že jejich mužská autorita, jejich vzor, ztratil v jedné sekundě své životní ideály, a to jen a pouze kvůli Vám?
Rozbil jste, pane prezidente Klausi, všechny ideály, na kterých stála naše rodina. Rozbil jste pane prezidente Klausi tento stát, protože rodina je základ státu.
