Zatracená Božská částice

Učinil jsem před zrcadlem nečekaný objev. Našel jsem totiž to, za čím se pachtí týmy teoretických i praktických fyziků. Našel jsem základní stavební kámen vesmíru - Higgsův boson neboli Božskou částici.

Higgsův boson je podle vědců původcem všeho. Právě on je totiž odpovědný za hmotnost všech ostatních elementárních částic. Nebýt jeho, tak všechny částice poletují chaoticky vesmírem rychlostí světla a nikdy by z nich nevznikly atomy a následně veškerá hmota včetně planet a hvězd.

Existenci bosonu předpověděl v roce 1964 britský fyzik Peter Higgs a od té doby po něm vědci usilovně pátrají. Právě kvůli němu postavili pod kusem Francie a Švýcarska za fůru peněz největší urychlovač částic na světě (LHC). V něm se v příšerných rychlostech srážejí dva paprsky částic jenom proto, aby vznikly jiné částice. A mezi nimi podle všeho i Higgsův boson. Ten má však tak krátkou životnost, že lze pozorovat jenom produkty jeho rozpadu.

U mě je to však jinak. Zkoušel jsem si před letní sezónou před zrcadlem plavky a nevěřil vlastním očím. "Bože můj", říkal jsem si, "to snad není pravda! Co to mám kolem pasu?" A pak mně to došlo. To je přece ONA! To je ta Božská částice, která dává těm ostatním hmotnost. To ona, mrcha jedna, zhmotnila všechny ty řízky, kolena, tlačenky, sádlo, škvarky, jitrnice, knedlíky a další dobroty, jež si tělo v zimě tak zoufale žádalo, v tuhle strašidelnou pneumatiku!

Mám kolem pasu obrovské množství velmi stálých Božských částic a můžu je kdykoliv a jakkoliv dlouho pozorovat. Nechápu, proč se na mně nechtějí a nechtějí rozpadnout. Zato naprosto chápu fyzika Leona Ledermana, který termín Božská částice uvedl do života, když psal knihu o Higgsově bosonu. Prý chtěl použít jiný výraz, ale nakladatelství ho od něj odradilo. Původně to totiž měla být Zatracená částice.