Šel jsem si koupit nový mobil. Vejdu do obchodu, a abych odlehčil ten vypjatý okamžik, povídám: "Chtěl bych telefon chytřejší, než jsem sám". Mladý prodavač mě rychle přejel pohledem a suše konstatoval: "Tak to bude každej".
Kontakt byl navázán, přešli jsme k detailům. Prodavače zajímalo, jakou bych si u nového mobilu představoval jakoby operační paměť. Svěřil jsem se mu, že mám za sebou operaci kolene a lokte, ale že nevylučuji daší zákroky. Tak se zeptal, k čemu budu jakoby mobil používat? Trochu jsem ho zaskočil, když jsem řekl, že k telefonování. Rychle prolétl manuály a s potěšením mě informoval, že i poslední modely jakoby z nostalgie tuto funkci nabízejí.
I mě to potěšilo. Celý rozradostněný jsem ukázal na skleněnou placku ve vitríně a protože jsem si nechal brýle doma, neviděl jsem, co stojí. Prodavač můj výběr ocenil a cenu mně decentně pošeptal do ucha.
Když se mně vrátila řeč, řekl jsem prodavači, ať mi to tedy zabalí. Prodavač se zdvořile optal, čím že se to jakoby živím, když si můžu dovolit jakoby to nejlepší na trhu? Styděl jsem se říct pravdu a pod velmi silným každodenním vlivem televizních krimiseriálů ze mě najednou vypadlo: "Sem jakoby nájemnej vrah".
Prodavač se ke mně naklonil a povídá: "Tak to je teda mrtě krutě přísný. Kólněte, kdyby ňákej džob. Megální pruda dýlovat ajfouny a jezdit mastnou tyčí".
