Jak udělat seminář na Kavkaze – část I.

Co provází snahu uskutečnit nadějnou výměnu zkušeností uspořádáním vzdělávacích seminářů pro neziskovky a občanské aktivisty a aktivistky v Abcházii a Gruzii? A co je obtížnější - opojné kavkazské tance, nebo smutné tance mezi žhavými politickými tématy?

Nádražní hala v Tbilisi je celkem moderní. Drobným úskalím pro návštěvníka z daleka jsou jen digitální ukazatele odjezdů vlaků – texty jsou totiž v „červíčtině“. Snažím se přesvědčit osamělého muže v sáčku, aby mi prozradil nástupiště, z něhož odjíždí večerní vlak do Zugdidi, ale marně. Nakonec vítězí prostá logika – Zugdidi bude to slovo, kde první a třetí písmeno od konce vypadají stejně. A ostatně druhé a čtvrté taky. Usedám do kupé a za chvíli přichází asi padesátiletý spolucestující. A jelikož jsou si lidé ve vlacích tak nějak blíž, než normálně, začínáme si vzájemně sdělovat spousty osobních údajů a drobností ze života, díky čemuž mohu předvádět mé komické pokusy o ruštinu. Cesta utíká směrem k nestandardní hranici s Abcházií. Zemí, kterou kromě Ruska a tří dalších států nikdo neuznává a Gruzie ji považuje za své území, ačkoliv nad ním nemá žádnou kontrolu.

Tohle je fakt hlavní město? Vystupuju z maršrutky v abchazském městě Suchumi, Sukhum, nebo Aqwě - název si vyberte podle toho, odkud jste a co je pro vás politicky přijatelné. Zvláštní atmosféra: kouzelné pobřeží Černého moře, ulice skoro liduprázdné a spousty opuštěných budov. To ale není nic oproti takovému městu Ochamchira, kde je obydlený snad jeden dům ze čtyř. Důsledek krvavého konfliktu a čtvrt milionu uprchlíků – nebo chcete-li vnitřně přesídlených osob – z nichž mnoho dodnes přežívá v Gruzii v těžkých podmínkách. Odkud to zlo pramení? Ruská politika? Gruzínská politika? Nebo něco jiného? To by vydalo na zvláštní článek. Každopádně pro squattery by Abcházie byla ráj.

Během tří dnů toho chceme lidem z místních neziskových organizací a občanských iniciativ předat co nejvíc. Plánování a vedení kampaní, práce s médii, financování neziskových aktivit, využití sociálních sítí v kampaních... a večer ještě promítání dokumentárních filmů a diskuse. Na zúčastněných je chvílemi vidět únava, ale program je zajímá, je zjevné, že takovou příležitost nemají často, takže debata po filmech se občas protáhne skoro až k jedenácté večer.

Na semináři prezentuji kampaň z České republiky proti nelegálnímu kácení stromů, na níž jsem se kdysi podílel. Trochu podivným reakcím a neúplnému pochopení této případové studie se nelze divit. Oproti stále více se zaplňujícím evropským městům, kde pod tlakem developerů mizí stromy jako pohádkové postavy, je zde úplně opačná situace. Rozpadající se město v podstatě zarůstá přírodou.

Je 9. května a při třetím dni semináře máme trochu strach, kolik účastníků a účastnic nám na něm zbude. Už od rána místo „zdrávstvujte“ všude slyšíme „s prázdnikom“ a kolují zvěsti, že oslavy konce druhé světové války má doprovázet v centru města velká paráda. Zvědavost, jak se dají v občanských kampaních využít nová média a sociální sítě, je ale větší – zůstávají skoro všichni. Velká část lidí ze semináře je totiž třeba na Facebooku, a to navzdory tomu, že když chci chytit abchazský internet, musím si sednout s laptopem ke správnému oknu.

(zdroj: wikipedia.org)

Po skončení seminářů si zúčastněné organizace mohou požádat o malý grant na svůj projekt a přihlásit svého zástupce či zástupkyni na studijní pobyt v ČR. „Jak vypadá formulář žádosti o grant?“ ptá se někdo. Chvilku hledám v počítači a promítám formulář na plátno. Chybička se vloudila, je to pracovní verze, kde je hned v nadpisu žlutě podbarveno „Gruzie/Abcházie“. To, že na konci června vybereme tři lidi z Gruzie a tři z Abcházie, jsme měli sdělit včas. Naše tlumočnice je duchapřítomná a elegantně si stoupá před projektor, ale je pozdě. Ti, kteří si toho všimli, to teď vykládají ostatním. „To je záměr, abychom se potkali s Gruzíny?“ „A odkud dostaneme víza – z Tbilisi?“ Otázky padají jako bomby na Bagdád a na tvářích přítomných je vidět rozčarování. Snažíme se vysvětlit, že nejde o nic víc, než že naše aktivity prostě probíhají v Suchumi i ve Tbilisi. Ale kdo ví, pro koho jsme teď klesli na úroveň gruzínských agentů? Takzvaná reintegrační politika Gruzie je jasně definovaná: nalákat obyvatelstvo separatistických regionů, Abcházie i Jižní Osetie, aby se chtělo znovu stát součástí Gruzie.

(pokračování 28.7.2011)

Martin Hyťha
koordinátor projektu podpory občanské participace a nezávislé žurnalistiky na Kavkaze