Jak se žije romským ženám na Kavkaze?

Rozmanitost Kavkazu je neuvěřitelná. Od přírody až po samotné obyvatelstvo. Když jsem se rozhodla cestovat spolu s NESEHNUTÍm do různých regionů jižního Kavkazu, měla jsem velká očekávání. 

Nové zážitky, poznatky, zkušenosti, přesvědčení. Všechno toto se mi dostalo.

Čím se živí Romové a Romky v Abcházii?

Během cesty po různých regionech jižního Kavkazu bylo mým hlavním tématem to, jak se žije romským ženám v různých komunitách, ať už na území Abcházie nebo Gruzie. Celkově jsou lidé stále podrážděni z konfliktu, který mezi Abcházií a Gruzií vypukl v roce 1992. Co se ale týká Romů a Romek, ti mají spíše svůj vlastní svět. Jsou odstrčeni na okraji společnosti a tím jsou vlastně distancováni od jakýkoliv sporů či nepokojů. Ženy i muži se živí převážně prodejem různých věcí na trzích. Ženy mají samozřejmě na starost také domácnost a péči o děti.

První týden naší cesty jsme strávili v Abcházii. Příležitost hovořit s místními Romkami bohužel nebyla moc velká. Z toho mála, co jsem mohla postřehnout, mě zaujalo, jak si místní ženy také vydělávají věštěním přímo na ulici nebo jak děti chodí za lidmi a prosí o peníze. Pro mě jako Romku byla tato zkušenost hrozná. Vidět, jakým způsobem získávají aspoň to málo na svůj život. A také jak odlišným životem žijí od toho, co znám z České republiky.

Kam odešli Boša z Achalkalaki?

Z Abcházie jsme se přesunuli na jih Gruzie do města Achalkalaki. Město leží u arménských hranic, většinu obyvatelstva tvoří Arméni a také arménští Romové – Lomové. Žijí společně s arménskou populací již po několik staletí, takže jsou zcela asimilováni. Neznají svůj jazyk, svůj původ, své tradice. I když spíše dle mého názoru nechtějí nebo v některých případech předstírají, že je neznají. Silné emoce ve mně vzbudila situace, když jsme procházeli částí města, kde Lomové, kterým místní obyvatelé říkají Boša, žijí. Potkali jsme skupinu žen, začali jsme se s nimi hrdě bavit v našem jazyce a ony si nás jen s opovržením prohlížely, začaly na nás křičet, že s Romy nemají nic společného, a vzdalovaly se od nás. Nechtěly se s námi vůbec bavit a zapíraly svůj původ i přesto, že celé město ví, že zrovna v této oblasti žijí. Tím, že si nás ani nechtěli připustit k tělo, bylo velmi těžké zjistit něco o jejich stylu života. A nutno podotknout, že rozdíl ve vzhledu mezi Armény a Lomy není téměř žádný.

Větší kontakt s Romy a Romkami žijícími v Gruzii se nám podařilo navázat až v Tbilisi. Seznámili jsme se zde s romskou aktivistkou, která dokonce založila svou organizaci a snaží se pomáhat Romům a Romkám. Překvapením pro mě bylo to, že Romka olašského původu vede svoji organizaci a má další romské spolupracovníky a spolupracovnice, neboť u romských žen na jižním Kavkaze to není obvyklé. Vlastně by se dalo říci, že je to jedinečné. Díky ní jsme měli možnost se seznámit s dalšími Romy a Romkami, kteří nás pozvali do své osady, abychom viděli, jak žijí.

Kde ještě přetrvávají staré tradice?

Osada Gačiani je vcelku malá s pár domy a zavedenou elektřinou a plynem, nicméně bez přívodu vody, kterou místní berou z nedaleké řeky. Na tomto místě jsem konečně měla možnost hovořit s místními ženami. Ženy v domácnosti to mají podobné jako naše romské ženy. Ráno vstanou, uvaří, starají se o domácnost a děti. Hovořily jsme o typických jídlech a slepičí či hovězí vývar jim není cizí, znají také pišota, jen naše tradiční jídlo goja plní masovou směsí. Ženy, které nechodí prodávat na trh, se starají o domácnost. Dívky si zakládají rodiny povětšinou okolo 16 let. Není to však pravidlem. V častějších případech dívkám partnera vybírají rodiče již v útlém věku. Avšak pokud se dva mladí lidé do sebe zamilují a rozhodnou se spolu zůstat i přes zákaz rodičů, nakonec je rodiče spolu nechají.

Nicméně k čemu zde dochází, tak jsou únosy dívek. Jedna žena z osady mi vyprávěla svůj příběh. Pochází z Ruska a jako patnáctiletou si ji vyhlídl starší muž, unesl ji do Gruzie bez jejího souhlasu, vzal si ji a má s ní děti. Svou rodinu neviděla již přes 20 let, tak dlouho nyní žije v Gruzii.

V oblasti vzdělávání žen neexistují zákazy, nicméně kvůli životnímu stylu i brzkým vdavkám spíše dívky chodí jen na základní školu a i její dokončení je často složité. Z místa bydliště do města, kde je škola, je to několik kilometrů a k osadě nejezdí žádná linková doprava. Často je tak vysoká absence dětí ve škole, protože rodiče se bojí pouštět své děti samotné. A ruku na srdce, i já bych měla strach své dítě pustit.

Je zde ale naděje. Díky zmíněné romské organizaci, která pomáhá s žádostí místních o zavedení dopravní školní linky pro děti, se to snad již brzy podaří – a nejen to. Šance několika dalších dětí na vzdělání se tak zvyšuje. Stejně tak doufám, že se díky této organizaci podaří usnadnit přístup ke vzdělávání pro další děti a mladé lidi.

Sára Landoriová

Autorka textu se zúčastnila pobytu NESEHNUTÍ na jižním Kavkaze s názvem Youth Minorities in Everyday Reality v květnu 2017. Výjezd byl realizován v rámci programu Erasmus + za finanční podpory Evropské komise