Závan elegance a noblesy. Eliška Hašková.

Tak by se dal popsat můj první dojem, když jsem spatřila vcházet paní Elišku Haškovou Coolidge. Elegantní dáma, upravená s důrazem na sebemenší detail. Milá a přirozená. Bylo to pro mne jako setkání s první dámou. S dámou, která je ztělesněním všeho, co to slovo obsahuje. Vstoupila v nádherné červené peleríně, s hlavou vztyčenou a s gesty, která všechny přítomné hosty zaujala.

Když jsem se dozvěděla, že v rámci soutěže Ocenění českých podnikatelek, které jsem se letos podruhé zúčastnila, se mnou bude vést rozhovor právě ona, byla jsem plná očekávání. Zároveň jsem se obávala, že nesplním její představy o mně. Jsem žena, která vždy říká, co si myslí. A někdy pro „temperamentní“ slova nejdu daleko. Jsem bezprostřední a hrát si na „lady“ mi nikdy nešlo. Byla jsem tak velmi překvapená, jak přirozený a příjemný rozhovor to byl. Veškerá tréma ze mne brzy opadla a vlastně by se dalo říci, že jsme si padly do oka.

Jakousi shodou okolností ve své složce neměla můj vyplněný dotazník. A to bylo dobře. Povídaly jsme si tak naprosto spontánně a bez „osnovy“. Popisovala jsem jí svou profesní dráhu a určitou umíněnost. Usmívala se. Vyprávěla jsem svůj životní příběh a zážitky, které mi změnily celý život. Určitě není moc obvyklé, aby mladá slečna vydržela pracovat na „dvě směny“ a ve finále si šla vydělat vstupní kapitál na Ukrajinu. Ptala se na mé pocity, na mou roli i na to, jaké to bylo odcházet z tak divoké země. Řekla jsem, že v onom dotazníku jsem na podobnou otázku „Co považujete za Váš pracovní životní úspěch?“ odpověděla: „Rok a půl jsem vydržela (v u nás těžko představitelných podmínkách) vést továrnu na Ukrajině. A když jsem se vracela do ČR, všichni zaměstnanci byli smutní a plakali.“

Bedlivě mě poslouchala a pokyvovala hlavou. Při své profesi už vyslechla desítky životních příběhů. „Víte, naprosto vám rozumím, muselo to být těžké,“ řekla mi. „I já sama jsem prošla tvrdým obdobím života, také jsem začínala od nuly. Navíc v době, kdy jsem měla před důchodem, o to to bylo těžší.“ Na oplátku mi začala vyprávět svůj příběh. Jak přišla o střechu nad hlavou – a aby neskončila na ulici, obětovala klenot po babičce. Jak je těžké pracovat ve dvou zemích současně, ve Státech a v Čechách. Všechno je jiné, tak rozdílné…

Původní téma, kdy jsme měly společně projít můj dotazník v soutěži, jsme výrazně rozšířily na přátelský rozhovor o životě. Mluvily jsme o tom, jak cítíme a vnímáme atmosféru ve společnosti, jak jsou národnosti odlišné a jaké máme obě zkušenosti s chováním lidí kolem nás. Shodly jsme se, že mnohým chybí úcta a pokora. Slušnost a čestnost. Jak je někdy smutné, když se lidé neumějí ohlédnout a říci „děkuji“. Na druhou stranu, svět je plný úžasných báječných lidí, kteří mají radost ze života a umějí žít tak, jak se sluší a patří.

Musím o paní Elišce říci – po tom, co mi odtajnila něco málo ze svého života – že je to obrovsky statečná žena, před kterou smekám. A jsem ráda, že jsem měla tu čest ji osobně potkat. Na závěr našeho setkání mi věnovala svou knihu „Pět amerických prezidentů, česká babička a já“. Už v taxi, ihned po našem rozloučení, jsem si knihu prohlédla a na zadní straně přečetla úryvek, který končí slovy: „Elišku ovšem znáte… A prezident Johnson mě srdečně objal. Pro mladou holku to byly zážitky, na jaké jsem nikdy nezapomněla. A připomínám na adresu všech zdejších zaměstnavatelů: toto dělá ze zaměstnanců loajální lidi.“

Možná proto, že já své zaměstnance ráda a často objímám, jsme si s paní Eliškou tak podobné. Každopádně věnování, které mi do knihy napsala – „Taťáně Nepustilové s obdivem Eliška“ – je pro mě dárek, který mne skutečně zahřál na srdci a jsem na něj hrdá.

Eliško, děkuji. Taťána.