Začátek roku 2016 jsme začali v TLC stylově, novoroční konferencí Soft Skills naší divize Education...
Školitelé Soft Skills se k nám sjeli z celé republiky a naše konference byla provedena ve stylu Storytelling. Každý dostal téma: Kdo mě v životě ovlivnil a koho jsem v životě ovlivnil já.
Kolegyně Hanka byla jednou z nás a její příběh se mi vryl velmi do paměti. Splněná přání… a to, vrátit své tetě Aurélii její lásku a péči v době, kdy už byla stará a nemohoucí. Tento příběh píši se souhlasem Hanky…
Moje tetička Aurélie pro mě byla úžasná žena. Bohužel nikdy nemohla mít děti. Mé mamince se mnou pomáhala a prožily jsme spoustu nezapomenutelných chvil. Začal se formovat silný vztah. Na jeho utvrzení jsme si dokonce přelomily klacíček a staly se z nás přítelkyně „ŠUMAKO“.
Když bylo tetě 80, přestěhovala jsem se do její blízkosti. Snažila jsem se jí dopřát nejen běžnou starostlivost a péči, ale i dát pocit, že žije naplno a že je v životě důležitá.
Tak se teta Aurélie podívala v 95 letech do kina Olympia, jezdila na výlety a popoháněla mě, ať jedu co nejrychleji. Dělaly jsme si malé domácí hudební koncerty a ochutnávaly špičkou jazyka domácí vaječný koňak a u toho mi dávala rady…
S věkem teta padala, měla úrazy, sem tam zapomínala a měla i své nálady. Bylo třeba koupat, česat, připravovat jídlo, nakupovat, prát… prostě vše jako s dítětem. Jako kdysi se mnou. S péčí o tetu tak výrazně pomáhala celá moje rodina.
Jednou spadla naposledy. V nemocnici ji operovali. Vozila jsem ji na vozíku a pro tetu jsem vymýšlela malé úkoly, aby se cítila potřebná. Zmáčknout tlačítko u automatu na kávu, abychom ji mohly vypít, přivolat výtah. Jednoduché a přesto pro ni těžko splnitelné. Pod kabátem jsem pašovala na nemocniční zahradu pejska, aby se s ní mohl pozdravit.
Jelikož jsem byla v nemocnici denně, měla jsem i to štěstí být s ní na konci. Držela jsem ji a říkala, aby se nebála, že jsem s ní a poděkovala jsem jí za její přístup. Bylo by jí za týden 99 let.
Krásnou zpětnou vazbou byl dopis od vrchní sestry, která lidsky poděkovala za starostlivost v posledních chvílích.
Doma ve skříni jsem našla předpřipravený dopis od tety, která mi napsala, že i když už tu není, děkuje za všechny krásné chvíle, které jsme prožily. Byl to jedinečný vztah, ve kterém jsme se navzájem ovlivňovaly, a ona dostala příležitost vyzkoušet si roli maminky.
Klacíček mám uložený v krabičce pod postelí.
Mimochodem… mé druhé jméno je Hana Aurélie…
Tak jako Hanka dokázala splnit přání své tetě, tak záleží na každém z nás, zdali si dokážeme splnit osobní příběh, přání,… anebo vyplnit přání, přinášející radost ostatním lidem.
Ráda bych tento blog ukončila citátem z knihy Alchymista od Paula Coelho: „Splnit svůj Osobní příběh je jedinou povinností člověka. Vše je jedno. A když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil.“
