Takovou trému jsem měla naposledy ve škole. Srdce mi bilo na poplach, žaludek se mi svíral a já nevěděla, co čekat. Můj první rozhovor v rádiu byl pro mě opravdu silným zážitkem.
Když jsem se s paní redaktorkou potkala, viděla jsem slohu plnou výstřižků z novin a internetu. Byla na mě opravdu pěkně připravená.
Milá, veselá dáma, ale otázky předem, kdepak, to se jen zasmála a řekla: „Není potřeba si nic chystat předem, vše bude alespoň autentické a přirozené.“
Dostala jsem sklenici vody a už jsem šla do studia.
Zajímavý prostor, dřevěný sál, kde dominovalo obrovské černé piano. My jsme zasedly do takové polobuňky, která byla zvukově odstíněna molitany, nad hlavami jsme měly mikrofony. Byla jsem překvapená, jak jsou obrovské, že vlastně skoro nevidíte na osobu před vámi.
Srovnala mi mikrofon před ústa, usmála se na mě a řekla: „Jdeme na to.” Rozsvítilo se světlo a ona začala mluvit. Když jsem ji slyšela, s jakou pohodou a lehkostí hovoří, tréma ze mě opadla. Možná i převládla zvědavost, na co se mě zeptá.
A bylo to fajn. Zaskočila mě jen jednou, když se zeptala, jaká značka saponátu se vlastně ukradla. No po 11 letech si toto pamatovat přece není úplně běžné! :-) Také jsem se jednou trošku přeřekla, ale jinak v pohodě.
Za necelou hodinku bylo po všem. Poděkovala mi a já byla ráda, že to mám za sebou. Při vyprovázení šla rovnou do střižny, že si to ještě za “horka” nastříhá s hudbou. Jak mi vysvětlila, většina takovýchto rozhovorů není naživo, předtáčí se pár dní předem. Doplní se hudba a tradá do éteru.
Rozhovor jsem si poté poslechla a byla jsem mile překvapená, že se vůbec nic z diskuze nezměnilo, bez jediné úpravy. Bylo zvláštní se slyšet v rádiu, člověk má úplně jiný hlas. Tak doufám, že se to posluchačům líbilo a já děkuji za neuvěřitelnou pozitivní zkušenost!
Posílám pozdravy do Českého rozhlasu Brno.
