Psí sádlo

V minulém článku jsem psala o vlastenectví a pocitu, že je člověk někde doma. A o tom, že já jsem doma tam, kde žijí lidé, kteří se mnou sdílejí vše – dobré i zlé. Víte, život na Ukrajině je opravdu úplně jiný, než jaký známe my v Česku. V době, kdy jsem tam pracovala, u nás bylo k mání všechno. Nic tu nechybělo, obchody už byly plné zboží a služby na slušné úrovni. A na Ukrajině… nebylo nic.

Obchody zely prázdnotou – šlo o dobu, kdy se tam zboží, které u nás bylo běžné, teprve dostávalo na pulty. Snad jen v hlavním městě byla životní úroveň jiná než ve zbytku země. Já jsem ale moc ráda, že jsem byla součástí té skutečné Ukrajiny. Že jsem zažila dobu, kdy lidé šli kopat brambory a sklízet zelí místo do práce, protože jinak by neměli v zimě co jíst. Že jsem zažila dobu, kdy si vzájemně pomáhali a byli vlastně jedna velká rodina. A těší mě, že jsem se stala jejím členem.

Jednou jsem byla hodně nachlazená. Nemohla jsem mluvit, pořád jsem jenom kašlala a při každém zakašlání mě bolelo na průduškách. Trvalo to už více než dva týdny a nechtělo to přestat. Pracovat se ale muselo – zrovna se konal třeba pravidelný sbor (setkání se všemi zaměstnanci). Než jsme začali schůzovat, přistoupil ke mně vedoucí – pan Maryan – a podal mi malou lahvičku s bílým hustým obsahem. Všichni zmlkli a koukali na mě. „Paní Taťáno, tohle vám pomůže, věřte mi.“ „Děkuji. A co to je?“ Maryan se zamyslel, bylo vidět, že váhá, jestli mi může říct pravdu, nebo bude raději „mlžit“. Evidentně se rozhodl pro zlatou střední cestu: „To je dárek pro vás od nás všech. Věřte, že vám pomůže.“

Zbystřila jsem. Ještě nikdy totiž nic nebral takovou oklikou. „Paní Taťáno, vybrali jsme toho nejčistějšího z naší dědiny.“ Zbystřila jsem ještě víc. Skoro jsem se bála, co z něho vypadne. „Toho nejčistějšího psa. Je to psí sádlo. Mažte si hrudník a krk a uvidíte, že vám za pár dnů bude dobře.“ „Proboha! Vy jste kvůli mně zabili psa?“ „Ano, ale víme, co děláme. Chceme, abyste se uzdravila. Tady žádní doktoři nejsou, nejsou tu ani léky, to víte, musíme si umět pomoct sami. Tohle fakt pomůže!“ Všichni přikyvovali a ujišťovali mě, že je to v pořádku. „Dobře, děkuji vám mockrát.“

Byla jsem opravdu v rozpacích. Miluji zvířata a nedokázala jsem si představit, že někdo zabije psa, aby z něho měl lék… Večer jsem se podívala na lahvičku, zavřela oči a vydlabala z ní sádlo. Bylo husté a hřálo. Dva dny jsem ho na sebe pravidelně „plácala“. A za ty dva dny jsem byla úplně fit, po kašli ani památka.

Když jsem potom procházela fabrikou, všichni se na mě usmívali – viděli, že jsem zdravá. Přikyvovali a bylo jim vidět na očích: „Vidíte, my říkali, že to pomůže. A jsme rádi, že jste v pořádku.“ Rodina…