Nedávno jsem byla při jednom rozhovoru dotázána, proč v životě dělám právě to, co dělám. Zajímavá otázka… Abych si ji lépe zodpověděla, sedla jsem si o víkendu ke svým starým deníčkům a poznámkám, dokonce jsem našla i památník, do kterého jsme si se spolužáky vzájemně kreslili obrázky a psali přání. Myslím, že to zažil asi každý, já v památníku mám dokonce dodnes obrázek i od babičky a maminky.
Našla jsem také staré výstřižky z novin plné zajímavých informací – nastřádala jsem je v době svých středoškolských studií. Už tehdy jsem byla hodně aktivní a chtivá všech informací. Do večera jsem sedávala v počítačové učebně, potom jsem soukromě zpracovávala jednoduché účetnictví a někdy i v kabinetu s účetními diskutovala, jak co zaúčtovat. V té době bylo všechno nové. Všechno a pro všechny.
Byla jsem také členkou malé skupiny studentů z různých středních škol, kteří se pravidelně setkávali s jedním žurnalistou z brněnských novin a společně diskutovali. Jednou padlo téma: Co byste zlepšili na středoškolské výuce? První student, který odpověděl, byla Táňa. „Jazyky! Kvalita jazykové výuky se musí zlepšit, je to jedna z nejdůležitějších znalostí pro každého studenta.“ I proto jsem ve třetím ročníku chodila na kurz znakové řeči a z těsnopisu jsem si udělala státní zkoušku.
Ale až teď – po onom dotazu – jsem si uvědomila, že odpověď na to PROČ zní… Že zkrátka nemám ráda pocit bariéry. Potřebuji mít možnost přímé komunikace. Moc mi záleží na tom, jak mě lidé vnímají. A to je jen a jen o komunikaci. Ve svém životě jsem začala studovat různé jazyky – s menšími či většími úspěchy (hovořím pěti, ale třeba maďarštinu jsem opravdu vzdala:-). Každý z nich jsem se učila proto, že jsem chtěla s kolegy, přáteli nebo i s cizími lidmi při cestě do dané země mluvit přímo, bez tlumočníka.
Věřím, že tenhle důvod, proč jsem se pustila po cestě, po níž nyní jdu, je v pořádku. Co si myslíte vy?
