Je mi skoro čtyřicet. Na Ukrajině jsem jako ředitelka fabriky strávila pouhý rok a půl. I tak mám ale pocit, že většina mého života se udála právě zde. Bylo to pro mě zásadní období, ze kterého budu vždy čerpat a odkazovat se na něj. Odjela jsem jako slečna, vrátila se jako žena.
Nedávno jsem se zúčastnila úžasné konference, kde jeden z řečníků uzavřel svou prezentaci slovy: „Buďme šťastni, že patříme mezi těch 5 %.“ Plně s panem řečníkem souhlasím. A je mi jasné, že toto řekne někdo, kdo také měl možnost vidět svět těch 95 %. Naprosto to zformovalo můj pohled na život, na lidi, získala jsem pokoru a úctu k ostatním. Právě na tyto vlastnosti se zaměřuji u kandidátů na různé pracovní pozice v naší firmě. A musím s lítostí konstatovat, že je to bída.
Co udělat, aby si to uvědomila i mladá generace? Hlasuji všemi deseti pro praxe a stáže, se kterými se právě začíná. Přeji lidem začínajícím kariéru dostat nadřízeného, který z nich vykřesá to nejlepší, a přitom jim dá pocítit, že podmínky si budou moci klást až tehdy, kdy budou mít skutečně co nabídnout. Takový pracovní řidičák, který dostanou až ve chvíli, kdy skutečně něco umějí, by se mi moc líbil. Toho času, který ve firmě strávíme všemi přijímacími koly a assessment centrem, a nakonec zjistíme, že nováčky musíme učit všechno od píky, toho času je prostě škoda.
Navíc, pokud se blížíte nějaké věkové hranici, třeba jako já, říkáte si: Co chci opravdu dělat? Čemu se věnovat? Co má smysl a přínos pro mě samotnou? Někdy jsem vážně na pochybách, ale obávám se, že bez toho to asi nejde. Každopádně pokud máte někdo nějako „fintu fň“, budu moc ráda, když se o ni se mnou podělíte. :-)
