Padesát plus

Toužím najít zkušenou, praktickou, skromnou, vyrovnanou a pohodovou paní. Zn.: Nabízím práci. Potřebuji, aby zvládla pracovat s PC, měla základy angličtiny a uměla používat selský rozum. Praxe v kanceláři – vítána!  

Hmmm. Proč takovéto osoby lze tak obtížně najít? Kde jsou? Všude se mluví o tom, že jsou bez práce a pracovat chtějí, že se rekvalifikují na všechny možné profese. Když tedy vypíšeme pozici, proč žádný z těch 200–300 životopisů, co nám přijdou, není od někoho takového? Co je tou bariérou? Sebevědomí nebo strach z nutnosti znát angličtinu? Mladý kolektiv? Moje zkušenost je, že od každého trochu. A možná i to tempo, které se v dnešní době od všech očekává.

Jana. Poslala životopis, věkem po 40, čtyři děti. Několik let nezaměstnaná. Pracovní praxe na státním úřadu. Působivý průvodní dopis. Pozvala jsem ji na pohovor. Sympatická „mamina“, co měla jiskru a chuť se do toho pustit. Po druhém kole, kdy prošla i v angličtině, jsem jí osobně sdělila, že ji vítám do týmu TLC. Plakala. Byla fakt šťastná. Muselo to být náročné, hledat práci se čtyřmi dětmi. Její nadšení bylo skvělé, rychle se zapracovala a zapadla do týmu. Po roce jsem jí prodloužila smlouvu.

Pak přibylo práce. Nebylo jí tolik, aby člověk seděl od rána do noci v kanceláři, ale Jana to nějak přestala zvládat. Komunikace začala zadrhávat, a když za mnou přišli i kolegové, že nám to „nějak vázne“, sedla jsem si s ní. Nepřiznala žádný problém. Domluvili jsme se na systému práce – tak, aby byl srozumitelný i pro ostatní. Jana měla zpracovat přehled své rozdělané práce. Přinesla mi… prázdnou tabulku. „Co to je?“ „Myslela jsem, že chceš vidět jen šablonu, do které to budu psát.“ „Ne, chci kompletní a aktuální přehled. Do zítra prosím, je to práce na hodinu.“ Další den jsem sice tabulku dostala, ale poloprázdnou. Zbystřila jsem. Tak asi máme problém vážnější, než jsem si myslela. Po krátké a důrazné konverzaci jsme se dohodly, že za dva dny se nad kompletní tabulkou potkáme i s ostatními, protože Jana chtěla na týden odjet na hory.

Jela jsem v noci z Prahy, abych setkání stihla. Všichni šli k zasedací místnosti, jen Jana chyběla. Už nepřišla. Nikdy. Vzkázala, že má nemocné dítě, pak vzkázala, že je nemocná i ona. A jak to tak vypadá, bude nemocná, dokud bude její smlouva platná…

Po čase jsem s Janou hovořila po telefonu. Řekla mi: „Moje děti jsou pro mě to nejdůležitější, chci být se svou rodinou.“ Toto jsem opravdu nechtěla komentovat. Možná jí rozumím, že chce přes den péct, vařit a uklízet a starat se o rodinu. Jen mě mrzí, že lidé neumějí tyhle věci otevřeně říct a někdy to stojí víc, než jen peníze…