Není sluchátko jako sluchátko

Před týdnem jsem psala o své návštěvě lékaře. Když jsem šla k doktoru podruhé na kontrolu, seděla vedle mě v čekárně velmi stará paní. Milá, s bílými vlasy. Ruce se jí třásly, ale usmívala se a chuť do života z ní jen čišela.

Věděla jsem, že čekání bude hodnou chvíli trvat, tak jsem vytáhla mobilní telefon, zapojila do něj sluchátka a pustila si hudbu. Moje sousedka v čekárně zpozorněla. Zeptala se mne, jak jsem se svými naslouchátky spokojená, jestli s nimi dobře slyším. Říkala, že to její už jí moc nepomáhá, a ukázala mi své naslouchátko v krabičce.

Byla jsem zaskočená a nevěděla jak reagovat. Jestli se jí pokusit vysvětlit, že má sluchátka slouží pouze k přehrávání hudby, nikoliv ke zlepšení sluchu. Ale nakonec jsem si řekla, že nebudu paní uvádět do rozpaků. Až mně jednou bude tolik jako jí, určitě také nebudu vědět, co má v ruce o několik generací mladší sousedka...

Odpověděla jsem, že slyším dobře, a začala si s ní povídat. Šlo jen o pár minut, ale bylo to fajn. Opravdu to vypadalo, že paní těší, že s někým prohodila pár slov. A já snad udělala dobrý skutek.

Tak by to asi mělo být, ne? :-)