Nejkrásnější květina

Byl večer a já čekala doma na manžela se synem. Najednou moje tříleté dítě vběhlo celé šťastné do pokoje, rozběhlo se ke mně a roztáhlo své malé ručičky. Objala jsem ho. Honzík se na mě podíval a začal něco „drmolit“. Popravdě jsem ho až tak moc neposlouchala, myslela jsem si, že si prostě něco povídá sám pro sebe.

Vtom se na mě ale smutně podíval, natáhl svou malou pěstičku ke mně a zeptal se: „Ty nemáš radost?“

Nechápala jsem, co mi uniklo. Až když ručičku rozevřel. Utrhl mi u babičky na zahrádce kytičku a celou cestu domů mi ji nesl. To bylo to, co se mi snažil říct. Byla to malá sedmikráska, zmuchlaná do klubíčka, polámaná a její okvětí už zavřené. Honzíkovy oči ale zářily nadšením a očekáváním, co řeknu.

Co já na to? „Krásnější kytičku jsem nikdy nedostala!“ Nelhala jsem. Byla jsem dojatá a šťastná.

A kytička? Tu jsme dali do vody a… Světe, div se! Sedmikráska se do rána vzchopila a krásně se rozevřela. Děkuju…