Když se šéf napije...

Lidé se k nám chovají podle toho, jak jsme silní. Už jednou jsem na blogu psala o své zkušenosti, kdy na sebe moji kolegové a kolegyně nechali křičet a zesměšňovat se. Náš šéf byl typický manipulátor. Když vycítil, že má nad vámi převahu, vychutnával si ji do posledního momentu. Čím víc si toho kolegové nechávali líbit, tím víc se jeho ego cítilo dobře.

Bohužel byl náš skvělý šéf zároveň jedním z těch, kteří když se napijí, jsou velmi agresivní a vrhají se na všechno a všechny. Za sedm let práce pro něj jsem takových večerů (někdy i rán) zažila víc, ale v hlavě mi utkvěla hlavně jedna zkušenost. Šlo o jeden večer na Ukrajině, kdy skončilo velmi náročné celodenní jednání s auditorem, a náš šéf si otevřel flašku whisky. Za hodinu už byl úplně namol. Byli jsme na firemním hotelu, kde se o bezpečnost starala ochranka. Najednou jsme uslyšeli křik a viděli, jak kolem běží člověk z ochranky a za ním náš šéfík. Běhali kolem hotelu několik koleček, než náš šéf ochrankáře dohonil a pak se ho jal „zmazat“. Naše pánské osazenstvo se v tu chvíli chopilo aktivity. Chtěli ožralu zpacifikovat, ale k jejich překvapení měl sílu jako býk, takže výsledkem byly boule a modřiny na straně kolegů. Šéf nám dál pobíhal divoce kolem hotelu, a protože se všichni v obavě o své zdraví schovali do hotelové haly, nezbylo mu nic jiného, než začít likvidovat venkovní vybavení.

Všechno, co mu stálo v cestě, muselo pryč. Dokonce zvládl zlomit i nerezové tyče s halogenovým osvětlením příjezdu. Když se však vrhl na moje auto, hnulo se to ve mně a vyburcovala jsem kolektiv k druhému pokusu o pacifikaci. Vůz jsme sice uchránili, ale jinak byl výsledek velmi chabý. Šéf se aktivně jal fackovat našeho auditora, a podotýkám, že to byl vážený pán kolem padesátky, který byl tak vyděšený, že jsem ho strčila do auta a rozkázala, ať jede domů. Bohužel k mému velkému zklamání se k němu do vozu pozvala i část mužského osazenstva, takže výsledkem bylo, že na místě zůstaly jen ženy. Co teď? Fackování se přeneslo na mou asistentku. V tu chvíli jsem dala jasný povel: „Zavolejte policajty, ať si ho odvezou, to sami nezvládneme!“ Mezitím jsem se bojovně vložila mezi asistentku a našeho šéfa a chránila ji doslova vlastním tělem.

Policajti přejeli skoro okamžitě. Dorazili starým gazíkem a začali do něj našeho opilce cpát. Ulevilo se nám. „Uff, tak jo, holky, jdeme.“ V tu chvíli ale doslova vylétly jedny zadní dveře gazíku do vzduchu. Náš šéf je prostě vykopl. Úplně. Evidentně tím vylekal i policajty. „To budete muset zvládnout sami, odjíždíme,“ sdělil nám řidič, který byl evidentně pěkně naštvaný. V tu chvíli ale moje asistentka Natalia udělala to, co fungovalo na Ukrajině vždy. Řekla: „Tahle paní je ředitelka a ona NAŘÍDILA, abyste ho odvezli. Takže DAVAJ!“ Pozice ředitele – direktora – byla na Ukrajině skoro svatá, ve firmách nebylo zvykem mít vrcholový ani střední management. A tak ředitel byl vůdce, který když něco rozhodl, prostě to tak bylo. „Rozumím! Jedeme,“ zavelel policajt a i s naším šéfem odjeli. Šly jsme si dát kafe, byly jsme plné emocí a hrůzy…

Druhý den ráno nám policajti asi kolem deváté zavolali, že náš pan majitel se vyspal do růžova a ať si ho přijedeme vyzvednout. Asistentka Natalia se zvedla a… V tu chvíli jsem zasáhla já. „Sedni si, zvu vás na snídani, není kam spěchat. Ať si tu celu hezky užije,“ konstatovala jsem. Natalia se na mě podívala a usmála se. Všichni kolem se usmáli a bylo vidět, že alespoň tento malý počin je pro nás určitá satisfakce. Představa, že pan velký šéf je zavřený ve smrduté cele, kde není nic kromě hliněné podlahy a zamřížovaného okna, nás v tu chvíli prostě potěšila.

Vyzvedli jsme ho po obědě. Zuřil. „Kde jste tak dlouho? Čekám tu půl dne,“ řval na mě. Já však byla nad věcí. S ledovým klidem jsem se na něho podívala a sdělila mu pohrdavým, ovšem klidným tónem, jaké je prase, co všechno udělal a co si o něm myslím. A on? NIC SI NEPAMATOVAL. MĚL OKNO. Civěl na mě. Takovou mě opravdu neznal. Když viděl tu spoušť (přísně jsem zakázala cokoliv uklízet, jen ať to vidí, no ne?!), zbledl. „Promiň!“ Další rok, po který jsem s ním pracovala, byl v pohodě. Myslím, že to nebylo jen o mně. Ale hlavně o tučném účtu za škody, které musel zaplatit.