Kdo, kdy, jak? Zlaté české ručičky

Konečně jsme se s firmou přestěhovali. Hurááá. Mezi poslední věci, které jsme kupovali, patřilo nádobí a vybavení kuchyněk. Přece jen je nás banda, takže vše po sto kusech – hrnky, skleničky, talířky, příbory… No všechno. 

Objednané zboží nám předali na paletě – zabalené ve stretchové fólii, vše v originálních krabičkách. Tak jsme to naházeli (opatrně) do auta a odvezli. V chodbě se nádobí vyskládalo a řekli jsme si, že na místo ho dáme až druhý den, nebudeme se přece posledním řemeslníkům plést pod nohama.

Když jsme ráno přišli, hned jsme se pustili do vybalování. Po chvilce říká kolegyně Kateřina: „Tady chybí sklenička.“ Nedůvěřivě jasem se na ni podívala. V krabici byl opravdu jeden foch prázdný. „Prosím tě?! Vždyť to bylo originál zabalené,“ říkám jí. No nic, krabic před námi bylo ještě moc, tak jsme to neřešili. Ovšem po chvíli chyběla další sklenice. A pak další a další, až jsme jich napočítali asi čtrnáct, které postrádáme. Zoufale a nechápavě jsme se na sebe dívali. KDO, KDY, JAK? „Někdo asi potřeboval skleničky domů,“ snažila se zlehčit situaci kolegyňka Jana. No, nikdo se ovšem nesmál…

Je to hrozné, ale doteď nevíme, jestli jsme v obchodě přebrali zboží, které už tam nebylo kompletní, nebo si řemeslníci v nových prostorách firmy „přivydělali“, případně si někdo jiný pomohl k novému vybavení kuchyně. Ach jo, jak jsem stará, tak jsem hloupá…