Co nás vede k tomu mít děti?

Proč má člověk vlastně děti? Je to volání přírody, nebo skutečně víme, co nás čeká – a prostě to chceme? Já měla v životě dvakrát období, kdy jsem toužila mít dítě. A myslím, že to bylo skutečně volání přírody. Vnitřní hlas, který mi jako ženě říkal, že dítě potřebuji k sebeuspokojení.

V této době jsem ale neotěhotněla. Byla jsem zklamaná a smutná. A měla jsem pocit, že něco ve svém životě prostě nesplním. Když jsme přestali plánovat potomstvo, přišlo to. Otěhotněla jsem a prožívala pocity, které asi opravdu nelze přenést na partnera. Myslím, že to dává ženě výrazný náskok při následném vztahu mezi ní a dítětem – oproti jejímu partnerovi. Přece jen, devět měsíců je celkem dlouhá doba… Možná proto se některým dětem říká „mamánci“, jsou prostě pořád před tatínky trošku napřed. Ale mohu všechny uklidnit, jakmile dítě dokáže i verbálně projevit své pocity, tatínci rychle maminky doženou. Alespoň u nás doma to tak je. Když přijdu s Honzíkem domů, ozve se „ahoj, miláčku“ a bohužel tím můj manžel nemyslí mě :-) 

Otázka ale zněla, jestli víme, co nás s dětmi čeká, a proto je všichni tak moc chceme… Dnes musím konstatovat, že člověk nemůže vědět, co ho s dítětem v životě čeká. Je to lepší, než jsem si kdy myslela a představovala. Určité okamžiky mají pro mne váhu zlata. Není nic hezčího, než když ke mně Honzík natáhne ručičky a pevně mě drží kolem krku. Drží mě a já cítím, jak dýchá a buší mu srdíčko. A užívám si každou sekundu… Někdy to trvá krásně věčně a já si říkám: Toto je důvod, proč má člověk děti. Asi tušíme, že čistá láska dítěte k nám je to nejkrásnější – a vlastně netoužíme po ničem jiném. 

Myslím, že všichni potřebujeme více lásky, než si jí dáváme. A to je možná odpověď na mou otázku. Chceme lásku, chceme někoho, kdo k nám natáhne své ručičky a bude toužit po našem objetí…