Cestou necestou na zimní Ukrajinu

„Můj šéf je idiot,“ pomyslela jsem si. Celník mu totiž sděloval: „Nemáte vízum.“ To snad není pravda!! „Panebože, co teď budeme dělat,“ běželo mi hlavou. A začala mě chytat panika. Byli jsme v dost vážné situaci: leden, dvě hodiny ráno, venkovní teplota mínus 32 stupňů, na hranici mezi Slovenskem a Ukrajinou… A šéf neměl ukrajinské vízum.

„MUSÍTE VYSTOUPIT,“ zavelel celník a vystrčil nás i s našimi kufry ven z vlaku. Ano, z vlaku! Byla jsem totiž natolik šílená, že jsem souhlasila, abychom na služební cestu na Ukrajinu vyrazili vlakem (upřímně i nyní, když o tom po několika letech píšu, ještě kroutím hlavou). Vystoupili jsme na perón a já začala hledat nádraží. Jenže… Žádné nebylo. Jen jakási bouda s pár dřevěnými lavicemi a s teplotou pouze o několik stupňů vyšší než venku. „Počkejte tady,“ nařídil mi celník. Postavil mě ke kufrům, mého šéfa strčili do typického ukrajinského žigulíku a odjeli.

TEPRVE TEĎ SE MĚ OPRAVDU ZMOCNILA PANIKA. Neměla jsem doklady, peníze ani jízdenku – všechno odvezli s sebou. Měla jsem jen ty zatracené kufry. Kdyby alespoň nebyla tak strašná zima, už po pár minutách jsem měla pocit, že jsem kus ledu. Stála jsem tam přes půl hodiny. Pak jsem uviděla přijíždějící auta a – hurá – i svého šéfa, mávajícího vítězoslavně vízem pro vstup do naší zaslíbené země, Ukrajiny. „Můžete nastoupit zpět do vlaku,“ sdělil nám celník, otočil se na podpatku a odešel. Uff, byla jsem opravdu ráda, že můžeme pokračovat. V kupé jsem ihned přilepila svůj zmrzlý zadek na topení a snažila se rozmrznout. Přitom jsem zvládla šéfovi sdělit, že od něho bylo opravdu hloupé nemít vízum.

Po příjezdu do Lvova nás vyzvedl kolega – čekal na nás s dalším žigulíkem. „Chvilku strpení,“ řekl. Vzal zapalovač a začal nahřívat klíče od auta i zámek. No, po pár minutách, pár silných bouchancích a kopancích se podařilo všechny dveře vozu otevřít. Kolega vypadal spokojeně: „Super, povedlo se! Víte, někdy se stane, že se do auta prostě nedostanu, občas musím počkat i pár dnů, až se trochu oteplí.“ Zpracovávala jsem to v hlavě a pak jsem se zeptala: „Dobře, a co děláte, když ho neotevřete?“ „Jdu pěšky.“ „Pěšky?“ „Jasně, tady nic nejezdí.“ 

Na Ukrajině není běžná městská hromadná doprava. Jen někde jezdí „maršrutky“ – soukromé malé dodávky nebo minibusy, které staví na mávnutí, jezdí po hlavních cestách a víceméně nahrazují státní dopravu. Když ale mrzne moc, zamrzne většina aut… A pak se zastaví život. „Ještě se musíme po jízdě taky dostat ven a bude to fajn.“ Aha, neuvědomila jsem si, že i auto může někdy být past. A jsem upřímně ráda, že jsem zatím nezažila situaci, kdy se ocitnete v zajetí vlastního vozu.