Alespoň trochu soukromí…

Vánoce jsou obdobím, kdy se na sebe všichni těšíme a chceme být spolu. Můžeme si jeden druhého pořádně užít, nikam nespěcháme a lenošení je možná jednou z nejoblíbenějších společných aktivit.

Také já jsem se moc těšila, že budu dnem i nocí se svou rodinou a užiju si ji plnými doušky. Že se mnou ale budou chtít být opravdu pořád a všude, to jsem nečekala :-) Mé děti (tedy syn, pes a kocour :-) mě totiž doprovázely opravdu na každém kroku, dokonce i do sociální místnosti. A bylo jim jedno, jestli se koupu, čistím si zuby nebo jdu na toaletu. Stále jsem je měla v patách. I když jsem usedla na „trůn“, pes si mi lehl k nohám, kocour si sedl přede mne a dítě poskakovalo kolem. Někdy se můj malý Honzík opičil i po zvířecích kamarádech a snažil se přitulit.

A to, že se snažil zavést diskuzi na mnou právě provozovanou činnost, jste už asi odhadli. Takže padaly otázky typu: „Už jsi vyčůraná? Jak ti to šlo? Už jsi hotová? A budeš ještě kadit? Ne? A proč ne? Zkus to, třeba to půjde…“ Nejdřív mě tyto dotazy přiváděly do rozpaků, ale pak jsem trpělivě odpovídala. Radost jsem měla jen z toho, že jakmile mí chlupáčci uviděli, že trhám toaletní papír, pochopili, že je po „akci“, vstali a odešli. Syn měl ovšem ještě tendenci mi s trháním papíru pomáhat a podával mi malé kousíčky. Namítla jsem, že maminka potřebuje větší papír – a on odvětil, že to bude určitě stačit, protože maminka má malý zadeček.

No úžasné, co myslíte? Tím vlastně všechno napravil. Protože, jak často se vám stane, že vám někdo tak krásně zalichotí?