Před domem s otřískanou, žlutou
fasádou stály mohutný duby, který tvořily hradbu proti větru.
Za nima širý pole, roztažený až k naježenym pahorkum na obzoru.
Obvykle na nich rostla kukuřice. To jsme měli rádi. Dejte dětem
pole s kukuřicí a nevylezou z něj celej den.
Ale nikdy nevíte, co v tý kukuřici dělaj.
Jestli tam maj svoje chodbičky.
Jestli si tam hrajou na partyzány, fašisty nebo sovětský letce bez nohou.
Jestli tam uzavíraj svazky a realizujou svatby.
Jestli se tam pusinkujou.
Jestli si tam lehaj na hrudkovatou zem, vyhrnujou si šatičky a ukazujou rozkroky.
Jestli tam plánujou spiknutí proti celýmu světu.
Jestli chystaj cestu do Afriky. Směr Kongo.
Děti nejsou zvrhlý, jen hrozně zvědavý. Prostě je zajímá, co je to za žlutou kouli na obloze, pro jsou peníze, proč auta smrdí, proč esenbáci...však to znáte, samý otázky, na který nechcete odpovídat a tak je odbudete, co jim po tom skrčkum, stčíte jim do ruky zmrzlinu, stehno s kuřetem, žer, buď rád, že je co žrát a sedni si a pustíme ti maxipsa Fíka, cha, to bude řachanda, hlavně seď klidně, nepokládej otázky a žer. JAKO MY.
Největší dětskej hrdina - Pipi dlouhá punčocha, ta to měla v hlavě srovnaný, dospělci fakt nerozuměj ničemu. Dospělost je nemoc, který je třeba se vyhnout. A poselství zní, DÁ SE TOMU VYHNOUT! Následuj Pipi dlouhou punčochu, buď anarchista, chčij na jejich pomníky, na jejich hermelínový kožichy a až ti budou říkat, že TOHLE je pro tebe FAKT JAKO DOBRÝ, tohle je fakt vychytanej tarif, politik nebo bavič v bedně, tak tomu nevěř, neni, to rovnou zdrhej úzkejma uličkama, seč ti síly stačí, ani se neohlížej, nebo skončíš jak Lotovo žena, proměníš se v kus solnýho, dospělýho sloupu. V kus něčeho, co se nehejbe, něčeho, co je už to má ujasněný. Všechno je tomu jasný. Všemu to rozumí.
Vzpomínám na tu mohutnou hradbu dubů. Dospělci nevěděli, co se tam všechno děje a my jsme jenom kladli otázky, na který nám nechtěli odpovědět, lehali si do hlíny, vyhrnovali sukně, sundavali kalhotky, neposlouchali volání k obědu, plánovali revoluci.
- Franto volaj tě.
- No a co?
- Já mám docela hlad, ale domu se mi nechce.
- Uděláme bojovku.
- Jakou?
- Šlohnem jim jídlo.
- Jo to je skvělý...
Šlohli jsme dospělcum jídlo, aby jsme s nima nemuseli mluvit.
Schovaný za masivní hradbou dubů, ukrytý mezi tlustejma stvolama kukuřice, který se o sebe šustivě otíraly, dřepěli jsme na bobku a ukusovali suchý krajíce a kusy sýra, co přines Zbyněk ze spíže svejch rodičů, proplížil se za jejich zádama, nikdo vo něm nevěděl, byl borec, hrdina a my malí zvhlíci, zloději, anarchisti, revolucionáři.
Trička se Sandokanem nám byly za svědky, že jsme to všechno mysleli vážně.
Jenže neni radno podceňovat nepřítele. Sem tam někdo dostal večer nařezáno, sem tam někomu připravili na parapet chleba s máslem a krajáč mlíka, sem tam někoho chytli za ruku, ale nakonec to stejně vypadalo jako s tou opicí a banánem v malý kleci, s tou opicí, co se nechtěla ten zatracenej banán pustit, i kdyby tim získala svobodu...
Nakonec všechny otázky stejně přehluší tlustě pomazanej krajíc a jak tě čapnou, posadí tě na pichlavej tepich před bednu, zapnou ji a za chvíli se ti skoro nechce ven, jen líně otočíš hlavou, když venku začnou kácet duby...ostatně na každý pole jednoho dne najede kombajn, tak co, říká se tomu poznání, když přestaneš mít soucit s králíkama a místo toho, lízt za nima do šuplíků, se těšíš, jak provoněj tvou neděli smradem připálenýho masa...poznání...ten otazník tam nedam...poznání praskajícim tukem oteklýho buřta, poznání civilizace napíchnutý na klacek a otáčený po směru hodinovejch ručiček. Poznání nesmyslnosti revoluce, nesmyslnosti vzpoury, nesmyslnosti vzdoru. Poznání jako klopení očí. Dostali tě, dospělci, na každý pole najede kombajn, no jo a ostříhá ho dohola...jak malýho chlapečka.
Ten vykřičník tam nedam.
...
