Jednou sem v domově důchodců řešil případ, že chlápek sežral játrovku skoro i se staniolem, jako Baloun ve Švejkovi, ale tohle bylo horší, protože to byl žlučníkář a udělalo se mu moc blbě. Strašně blbě.
Seděl na gramofonu, což je taková blbá židle, která má místo podsedáku hrnec a do toho hrnce serete hovna, když se vám teda chce...
Seděl tam a křičel na celej důchoďák, MNĚ JE ZLE, MNĚ JE ZLE, POMOC, POMOC.
Běžel sem tam a se mnou čtyři sestry. Kritická situace.
Vrchní viděla ty zbytky na stolečku, kterej měl před sebou. Viděla ty zbytky staniolu v potrhanym mikrotenovym sáčku. Sklonila k tomu svůj jemnej nosík, svůj aristokratickej, řeckej profil, nasála a řekla takovym hrozivym hlasem:
-Pane Hečko, TO JE JÁTROVKA! Vždyť máte DOPRDELE žlučník!
A Hečko se mezitim hroutil do podprostorů světa.
Tlustej žok, kterýmu zevnitř sází do vypasenýho těla rány smrtelně dobrej boxer.
Au au au.
Voči jako modlitba, ať už to přestane, bože, vrchní sestro, kristě, ježíši, buddho... všichni, kdo máte uši k slyšení...
Zvedali sme ho z toho gramofonu, aby mu sestry omyly prdel a zatím někdo volal záchranku a dědkové na okolních postelích se buď dívali ven, jestli tam je pořád ten ořešák, nebo na svoje ruce, který se třásly nebo někam do zdi a věděli, že tohle všechno, ta bolest, to nás nakonec všechny potká a nemine.
Játrovka. To máte v televizi furt drogy, drogy, ale na nebezpečí játrovek vás neupozorní nikdo.
A zatím ten boxer furt zasazoval tvrdý rány a Hečko se kroutil jak se tomu nedalo uniknout a do očí se mu draly slzy, až přijela slitovná sanitka a naložila ho na cestu do nemocnice.
Vrchní mě zatlačila do sanitky s nim a do ruky mi strčila složku.
-Dej to doktorovi.
-Kterýmu?
-Co tam bude.
Dveře se zavřeli. Sanitka se rozjela.
Byla to stará 1203. Místo na lehátku Hečko seděl křesle a vzdychal, jak je mu doprdele kurva zle...
Sanitka se nakláněla v zatáčkách a dvakrát si houkla a já sem měl jednu ruku na jeho rameni, aby se v zatáčce nezhroutil na podlahu a vpředu byl jenom tlustej řidič, kterej taky vypadal, že má rád játrovku a vuřty a tlačenku a klobásy a hořčici a pivo... a umaštěně se mu lesklo zpětný zrcátko, kterym nás kontroloval.
Ale bylo to buřt, jak nás kontroloval, protože Hečko se mu tam pochcal, a měl na sobě bílýho anděla, kterej se najednou začal žlutě barvit a on se na chvíli přestal svíjet, jenom se tak třásl a z očí se na mě dívalo jenom jeho bělmo a jeho masitý ústa olemovaný pěnou a slinama říkaly:
-Nemoh sem to vydržet. Promiň Jirko, PROMIŇ.
A rozbrečel se, jako malej kluk. Slzy mu tekly masitou tváří a mísily se s pěnou a slinama blitky, co tam už byl a čekaly na ně... Na konci už vylučujete všechno...
Bylo mi dvacet když mě vrchní sestra vtlačila do sanitky.
Bylo mi třicet, když řidič sanitku zastavil u PŘÍJMU a řek:
-Kurva, von mi to tu celý zechcal, dopiči, smu nemoh něco říct mladej?
Řek sem mu jenom:
-Drž hubu.
A z toho tónu, kterym se věci říkaj, jde vyčíst zdaleka nejvíc, takže už jenom něco drmolil.
Došel sem pro vozejk a odvez Hečka na příjem. Byl tam doktor a dvě zdravotní sestry, který když viděli toho pořízka, volali hned zřízence.
Víc sem udělat nemoh.
Šel sem pěšky zpátky do domova důchodců. Na sobě bílý, ošetřovatelský hadry, v kapse tři poslední startky, do domova kilák. Cestou sem je všechny vykouřil.
Ve špatnejch románech se tomu říká Škola života. Já říkam: připravte se na konci na všechny šťávy...
.
