jednou sem v nemocnici vezl tichou nocí /během který praskaly větve stromů, zimou mrazem, moje ruce byly přimražený k vozejku/
mrtvou
dívku
13 let a konec
a hvězdy se sypaly dolů
a kropily celou nemocnici jako bombardování
a já se zastavil na půl cesty mezi
oddělením pro děti
a patologií
a zapálil si cigaretu zapalovačem
kterej vydal jiskry v poslednim tažení
a těla stromů byly kropený žlutym světlem lamp
a mně bylo do breku
i krásně
protože uvnitř plechovýho vozejku
byla ona
13 let
a já tam stál
21 let
a žil sem
a ona ne
ale říkal sem si
pořád žijeme
oba
to přece víme
budeme žít věčně
bohužel sem to nemohl nikomu vysvětlit
nikdo nebyl nablízku
byli sme tam sami
a tak sem vykouřil tu cigaretu a dotlačil vozejk na patologii
a když sem zvonil
na zřízence
měl sem slzy v očích
který sem vytřel cípem
bílýho mundůrního kabátu
a zvracel slova o tom
že vezu mrtvolu
a pak sme odklopili víko a divili se
s tim zřízencem
máničkou
kterej hned vytáhnul rum
a lokali sme spolu
kurva to je svět
holky 13 let
by neměly ještě umírat
to si radši bože vem
nás oba
tak tohle sme si možná mysleli a
možná spíš, že
díky bože
ještě nejdem
ale proč ona
proč ne miliony sráčů, co dělaj do politiky a chodí do opery?
Tak tyhle otázky
se mnou zůstávaly
i v blázinci
kam sem preventivně odjel
když zatáčky začly bejt moc řízný
a hrozilo vyklopení duše
a tam sem vzpomínal na tu 13 let holku
s vlasama jako maj suchý kukuřice
a říkal sem si
tohle přežiju
mrtví nám dávaj sílu
tohle všechno přežít
protože jestli ne
je lepší nežít
...
