- Já už jsem to doma nemohl vydržet. - Já už to doma nemohla vydržet. Říkají, když nastoupí do taxíku.
- Jedu za přítelem.
- Jedu za přítelkyní.
- Jedu na malou párty.
Ospravedlňují se. Vědí, že možná nedělají dobře, měli by být doma a objednávat si všechno online.
Ale ono si nejde všechno objednat online.
Nejde objednat online smích s přáteli, pohlazení a lásku.
Možná si řeknete, že to prostě měli ještě chvíli vydržet.
Že je to unikátní situace a měli bychom ji využít k osobnostnímu rozvoji.
- Začal jsem nenávidět svůj byt. Dvakrát jsem přestavil nábytek.
- Zjistila jsem, že moje spolubydlící je kráva.
- Týden jsem šila roušky, ale už se mi zdá jen o nich.
- Prostě musím na chvíli přestat myslet. Chci se vylejt. Normálně, sprostě se vylejt. Mám sraz s kamarádkou, dáme Tequilu a budeme se dívat na Pulp Fiction.
Lidi nejsou ostrovy sami pro sebe.
Je to teď zřetelnější víc, než kdy dřív.
Dokud jsme obklopeni lidmi, není to tak jasný.
Teď se lidi musí rozhodovat s kým se opravdu chtějí vidět, a s kým až zas tolik ne.
Možná si uvědomí, kdo je pro ně opravdu důležitý. Kdo na ně myslí a kdo jim píše a zajímá se.
A toho pak chtějí vidět.
A mezitím nosí roušky a něco jim pomalu dochází.
Co je v životě opravdu důležitý.
A kdo je v jejich životě důležitý.
Komu se věnovat.
Čemu se věnovat.
A to není tak špatná zpráva.
...
P.S. Tento článek nikoho nevyzývá k porušování karanténních opatření, jen se snaží pochopit lidské konání a vidět to dobré.
