Za mladejch časů jsem
často navštěvoval všelijaký blbárny. Například
jsem absolvoval 24 hodinový čtení autorský
poezie. Sešlo se nás asi dvacet usmrkanců v redingotech až
na zem, mnuli jsme si řídký kozí bradky a před
sebou rozložený lejstra se slovama, kterym jsme říkali
vznešeně BÁSNĚ.
Byli jsme prostě banda idiotů, která se považovala za vznešený duchy a nejčastější naší metaforou bylo něco o zlomených křídlech a bezesných nocích.
Prostě klišé jeko prase a ještě k tomu nafoukaný.
Lopaty jsme se báli jako čert kříže a bílejma límečkama jsme opovrhovali.
Většinu z nás živili rodiče a za hrdinský vzdor jsme považovali ignorování jejich dotěrnejch otázek typu.
Kdy už pudeš do tý práce? Kdo tě má furt živit?!
Já píšu poezii
A tomu říkáš práce?
Ne, tomu říkám umění.
Jojo, umění a můzy, s těma jsem líhávál. Byl jsem beznadějnej pitomec.
No a jednou jsme se takhle sešli v nějakym polorozpadlym domě, kterýmu chybělo od střechy po elektroinstalaci všechno, kromě atmosféry, ta tam teda byla. Přinesli jsme si sebou flašky s čůčem, to bylo levný, posedali si na deky, který jsme si k tomu účelu přinesli a za svitu svíček, co jsme tam všude po římsách a podlahách zapálili, jsme začali číst BÁSNĚ.
Byly s náma i nějaký holky, ale ty se časem začaly nudit. Nebyly tak sebestředný jako my. Chtěly zábavu a naše postý opakovaný slova o zlomenejch křídlech pomočenejch realitou, ty je fakt nebavily.
Naštěstí pro ně byla sobota a to se ve vedlejší vesnici rozjela tancovačka. Takže zatimco jsme si tam mazali huby slovama, holky se vytrácely za tóny tancovačkový kapely.
Zůstali jsme tam sedět sami, svíčky dohasínaly, šelestění křídel zanikalo v tlukotu bubnů nesených zdálky démonem povrchní zábavy, aleje se plnily nedočkavejma, vzrušenejma tělama, kdosi se ohnul nad pangejtem a začal blejt, tváře rozhořený chlastem se točí v jednom kole, zatímco my tady plkáme a ztrácíme čas.
Nechtěli jsme si to přiznat. Někdo z nás měl vyskočit na nohy a říct : POJĎTE, SEREME NA TO, jdem pařit.
Ale ne, byli jsme banda idiotů, co si základala na svý odlišnosti, takže jsme dělali to, co dělal ten druhej.
Seděli jsme tam za hasnoucího světla svíček a představovali si doteky můz, což byla ve skutečnosti kurevská kosa, která nám pročechrala peří, ale měli jsme deky, tak jsme se do nich mohli zabalit jako mumie, zatímco naše plnokrevný holky tancovaly na parketu jako o život, sledovaný krvavejma očkama zejtřejších kocovin.
Některý se druhej vrátily a probudily nás zvětralym pivem, ale to už jsme nebyli my a to už nebyly ony. Člověku nejčastějc vystaví propast jeho vlastní pitomost. Občas mu nezbyde, než do ní spadnout a natlouct si kokos, aby se probral. Občas se neprobere.
P.S. Básně píšu pořád, takže jsem zřejmě ten typ, co se neprobere nikdy.
...
