Nemám rád doktory. Rok jsem vozil jako bílá vrána v nemocnici mrtvoly a pacoše. Viděl jsem tedy na vlastní oči, že s tím jejich zachraňováním životů to není nijak slavný. Udělal jsem si dokonce takovou statistiku a zjistil, že z dlouhodobýho hlediska je mortalita stoprocentní. A vůbec se o tom nemluví!
No nic. Dejme tomu, že jsem vám to řekl. Počítejte s tím. OK?
Nemám rád doktory a vyhejbám se jim, jak můžu.
Jenže letos mi sedl na plíce nějakej skřet a nechtěl se hnout. Zkoušel jsem ho vyhnat pojídáním palic česneku a kila cibule denně, černym čajem s medem, studenou sprchou, pravidelným desetikilometrovym během.
A nic, skřet se držel.
Nezbylo mi, než svěsit hlavu a vydat se k doktorce.
Čekaly mne velké zážitky.
Před ordinací bývá obvykle umístěná čekárna. Tam musíš čekat a čekat, než tě vyvolaj.
-Další.
-Další.
-Další. - Jako v nějakym Kafkovi, jako v nějakym Chaplinovi.
A lidi poslušně cupitají dovnitř s omluvnými úsměvy přilepenými na obličejích. Pane doktore, omlouvám se, že zase obtěžuju, ale ty bolesti se mi vrací. Neumřu, že ne???
-Ne. Ne. Ne.
-NIKDO NEUMŘE! Máme vybavení, máme bílý pláště. Máme léky. Máme přístroje! Máme vědu.
Ale je to marný.
Pokaždý, když tam přijdu, okamžitě poznam, kterej z čekajících to má za pár.
Dneska to byl takovej dědek, kterej si čet noviny a dělal, že je v pohodě a má to pod kontrolou, ještě si přečíst něco o korupci na radnicích, to stihne ještě tisíckrát, než za 100 let umře.
Na mě si nepřijdeš dědo.
No nic. Otevřel jsem si knihu, kterou si do ČEKÁRNY berou VŽDYCKY. Člověk by tam kolikrát přelouskal Prousta, než se dostane na řadu.
Ale vzhledem k problémů s plícema jsem si tematicky vzal Bernharda – Dech. Mám to rád, když jde život ruku v ruce s uměním a naopak. Život je umělecký dílo a musí to dobře vypadat, když se podíváte zpátky.
Před posledním soudem
–no jo, to jsem tenkrát šel do ordinace s tím Dechem, protože jsem měl problémy s dechem.
A svatý Petr na to:
-Z estetiky máš za jedna. Ale co ten děda? Politoval jsi ho? Soucítil jsi?
-Přiznám se svatý Petře, že ano.
-Nuže dobrá, vejdi.
Jenže.
Teď jsem byl v Čekárně. Měl jsem knihu, to je základ. Ale věděl jsem, že je tu další nepřítel.
VIDEO.
VIDEO umístěný u stropu a zapojený do televize. Ve VIDEU zapojená nekonečná smyčka od dealerů léčiv.
Bohdalová se ptá nějaký obskurní MUDr. Vědmy – a co je to ta KONSKÁ MAST?
KOŇSKÁ MAST MÁ NAPROSTO JEDINEČNÉ ÚČINKY! ZKUSTE A UVIDÍTE!
Záběry běžícího stáda koní.
Bohdalová zas – Koňská mast není z koní, koňská mast má jenom koňskou sílu a hezky VONÍ!
Před pěti lety to tu ještě neběželo.
No nic. Otřásl jsem s hnusem a otevřel knihu. Thomas. Bernhard. Dech.
Koňská mast, na nemoce past! ZASE. V podmalbě hraje country hudba.
Nikdo nemůže číst Bernharda, když v pozadí hraje country hudba, zkuste si to. Nejde to.
Jenže jinou knížku jsem neměl. Zapomněl jsem, že nepřítel je až takhle mocnej!
Zkoušel jsem to. Deset minut, Patnáct minut. Zatím z ordinace vybelhala stařenka s bílými vlasy a holí.
-Může jít další, říkala sestřička.
Zvednul se děda. Mezi ním a mnou ještě pět čekatelů.
Děda vypadal sebejistě.
Možná jsem s v něm splet.
Bělovlasá babička se zatím zvolna šourala k východu, pomalu otevřela dveře, pak se asi pět vteřin otáčela k nám, aby nás mohla pozdravit.
-Nashledanou.
-Nashledanou.
Ale to už najížděl další spot o síle koní. Bohdalová s jejím chraplákem. PROBĚHNĚTE SE JAKO KŮŇ! PROCITNĚTE JEHO SILOU!
Ponořil jsem oči do plakátu varujícího před CHOLESTEROLEM a zvolna spustil Thomase na svý stehna.
Následující dvě hodiny jsem studoval vztah jednotlivých číselných údajů mezi sebou z filozofického hlediska, z estetického hlediska, z matematickýho hlediska. Představoval jsem si, kdo ten skvělý plakát vymyslel, kolik měl dětí, jestli měl hodnou manželku a jestli mu někdy zahnula. Kolik dalších skvělejch plakátů, který visí v ordinacích vymyslel. Jestli má dům na pláži a kolem běží bílej kůň, vždycky když se probudí...a jemně mží, mží, mží...
Oči mi zesklovatěly a začal jsem si pobrukovat country melodie.
Na nos mi sedla moucha a já se po ní neohnal.
Z úplný letargie mě vytrhla ruka, která mi zacloumala ramenem. Sestra.
-Další.
Rozhlídnu se kolem. Lidi přikyvujou.
Ano tento pán je na řadě.
-Vy jste usnul?
-Kdepak. Jenom jsem přemejšlel.
-A o čempak?
-O koních.
-To je zajímavý, tady všichni přemejšlej o koních. Tak pojďte dál. Můžete k paní doktorce.
Připadal jsem si jako zeměměřič K. když se dostal na Zámek.
Mohl jsem vstoupit.
Konečně.
Příště si vezmu empétrojku s chemickejma bratrama a ke čtení Timothy Learyho. Přemejšlim, že bych si vzal i černý brejle a možná nějakej koks.
Rozjet tam s Bohdalkou párty. Nesmí ale vyměnit tu skvělou kazetu.
Musim říct sestřičce aby mi ji zkopčila. Budu si ji sjíždět i doma.
Koňská mast, neni z koní, ale moc pěkně voní.
KURVA
...
