Měl jsem dětství rozdělený na dvě půlky. Jedna půlka se odehrávala ve městě, kde jsem bydlel a chodil do školy. Druhá půlka se odehrávala na vsi, kam jsem jezdil za babičkou na víkendy a trávil téměř všechny prázdniny.
Ve městě jsem se nikdy s nikým nedokázal skamarádit, a tak jsem celé dny po škole trávil čtením. Zato na vsi, tam stačilo zajít na hřiště a už mě někdo nechal kopat do balonu, vysvětloval jak hvízdat na dva prsty, aby to mělo říz a pak mi ukázal díry v plotu, který vedly k stromům a keřům plným ovoce. Ves mě naučila žít příběhy, který byly předtím ukrytý a dostupný jen v knihách.
S partou kluků jsem postavili srub a zemljanku. Se vzduchovkami naháněli po lesích poslední zbytky fašistických vojsk. Pouštěli jsme šípy na imaginární mongolský hordy. Plenili jsme zahrady, ztráceli se v kukuřičných polích. Rozdělovali se na skupiny, z nichž jedna se pokoušela vyzrát na druhou a vpadnout jí do zad, vzít do zajetí.
Když jsme se rozhodli přehradit jeden lesní potůček a stvořit rybník, udělali jsme to. Stovky hodin jsme strávili lopotivou prací. Přemýšleli jsme, kde ho přehradit, jak udělat propust. Místní hajný na to přišel, nejdřív se zlobil, ale pak se nechal obměkčit. Jeden z kluků v naší partě byl jeho syn. Nakonec řekl, že zadržování vody v krajině je vlastně dobrá věc. Jezédáci by nejraději všechnu vodu schovali pod zem do melioračních trubek, ale to přírodě škodí. Dovolil nám si vzít z lesa padlé dřevo na stavbu. Slíbil, že přimhouří oko. Pomohlo, že kolem byly jen pastviny. A my se lopotili dál. Bez úředních razítek a povolení. Stvořili jsme rybník. Každý den chodili pozorovat, jak se naplňuje. Část vody jsme nechali odtékat, to byla podmínka.
Rybníček se plnil dešti, které nepobral nedaleký les, ze kterého potůček tekl. Nasadili jsme do něj kapří plůdek a chodili jej krmit. Poznávali jsme, že to je něco, o co se musíme starat. Opravovat hráze po lijácích, skočit třeba nahý do vody a uvolnit kus kmenu, který zablokoval propust. Pak se hřát u rozdělaného ohně. Zjistit, že se k námi vytvořeného kusu vodní plochy sestěhovali noví ptáci. Zjistit, že najednou je kolem víc života. Nad hladinou se proháněly vážky, ráno jsme objevovali stopy kopýtek srnčí zvěře, která tam chodila pít.
Mohl bych pokračovat dál, jak se nám po jedné bouři protrhla hráz a odplavila ryby do zmeliorovanýho potoka s vybetonovaných korytem o kus níž. A jak jsme pak plakali, když těla těch ryb ucpala trubky, které měly potok „protáhnout“ pod polem s pšenicí. Všechny ty ryby pochcípaly v těch trubkách, udusily se a způsobily menší záplavu v okolí. Jak jsme se pokoušeli dlouhými větvemi „prošťouchnout“ ucpaný trubky. A bylo nám jich líto. Udusily se tam a pomřely. Bylo to strašný.
Od tý doby je mi ale jasná jedna věc. Člověk je součástí přírody a má na ni nějaký vliv. Může být dobrý nebo špatný, ale není to člověk versus příroda. Člověk může stvořit nový světy, nový biotop, a příroda ho vyplní. Vždy po svém a vždy dobře. Můžeme se krásně doplňovat a být v tom spolu.
Myslím, že podobná zkušenost lidem města chybí. Skoro se stydí za to, že jsou lidé a svou existencí poškozujou přírodu. Není to pravda. My tenhle svět spoluvytváříme, jsme součástí přírody. Ale můžeme si vybrat. Betonovat a betonovat nebo vymýšlet, jak to udělat, abychom byli jedni druhému prospěšní.
Nesmíme myslet jen na sebe. Ale taky nesmíme myslet proti sobě.
Bylo mi jedenáct, když mi to došlo.
Kolik je vám?
