Tento text se zrodil z čistý radosti nad putováním. Nikam nesměřuje a nikomu nic nepřikazuje. Je pokusem o co nejbližší přiblížení tomu, co se děje, když drandím na kole po nekonečně krásných Čechách. Není v něm žádné morální ponaučení a žádný vyšší smysl. Pokud tedy vyšší smysl není ve všem, co milujeme.
Nejkrásnější to na kole je, když vyrazím tam, kde to neznám. Ano, beru si s sebou mapu, ale jen proto, abych se nemusel držet značených tras, abych mohl zmizet lajnovačům a napřimovačům a asfaltovačům. To pravé dobrodružství začíná, když podle mapy má být pode mnou cesta, zatímco ve skutečnosti tam žádná není. Louka jí přerostla, strávila, polkla, smazala...
Zavrtím hlavou, usměju se, zastrčím mapu do kapsy a vyrazím po neposečený louce a jedu po ní tak dlouho, dokud nevjedu do lesa a v tom lese nenajdu lesní cestu, plnou kaluží a výmolů od lesácký techniky. Tý se držím a přejíždím kořeny servaný z kůže a v mezerách mezi jehličím se do lesa matně rve slunce a vyjedu opět na nějaký pole a cesta končí u zapomenutý meze se zapomenutým křížkem CHVÁLA KRISTU 1878.
Otevře se mi úplně novej výhled.
Pod kopcem je vesnice obvinutá kolem potoka vytékajícího z lesa. Zkontroluju mapu a pustím se po okraji pole, až narazím na pěšinu, která vede k vesnici. Hlavou mi víří myšlenky:
Ach Bože, jak krásnej jsi stvořil tenhle svět, když se v něm zrovna nevraždí a neválčí, jeden by se z toho rozplakal, kdyby na to měl čas a nemusel dávat pozor na kameny ukrytý v trávě, na šneky rozlezlý po dešti přes pěšinu, na kluzký obnažený kořeny, na mouchy považující mou otevřenou pusu za příležitost ke spáření se... a chce se mi řvát áááchch...
To je TEĎ.
A čtvrt hodiny předtím zastavuju ve vesnici a tam chlapík na zahradě v propocenym tílku osekává na hromadě složený starý cihly.
Zastavím a oslovím ho:
-Dobrý den, kudy nejlíp tady odtud do týhle DALŠÍ vesnice?
A zvedne se i muž z druhý zahrady od naproti, kde si v klidu pil svý kafe u plastovýho stolku.
Oba se opřou o plot a hádají se, ale jen tak trochu, z radosti, kudy to bude jako lepší.
A já vytáhnu mapu a oni opustí bezpečí svých plotů a přijdou ke mně a tykají mi, úplně automaticky:
-HELE, TO MUSÍŠ TUDY, TO BUDE ASI NEJLEPŠÍ.
A prstem štouchají do mapy a pokračujou:
NO JO, kdysi sem tam projel i autem, ale znáš to, měsíce tam nikdo neprojede a cesta se ZTRATÍ, ale na kole to projedeš, na kole jo, a já říkám DĚKUJU.
DĚKUJU a už chci vyrazit, ale oni maj další nápady, kudy by to ještě šlo a já cejtim takovou tu lidskou sounáležitost a říkám si, opravdu si po cestě říkám, kurva ti existencialisti s tim svým odcizenim, ať mi prdel políbí, celej Sartre a podobně, to je do kaváren, kdyby si jednou vyrazili na kolo, všecko by to z nich spadlo... vždyť je to prostě úplně jinak...
ale už se dekuju a mávám jim ještě a oni mně taky a opouštíme se, už asi navždy a vlastně už naNIKDY...
a ONI mají dobrej pocit, že mi poradili a já to stejně beru jinudy... protože jsem u nich zastavil vlastně jen tak, protože jsem chtěl slyšet jejich hlasy a né jen projet kolem a protože jsem z mapy vyčetl jinou stezku, která po chvíli končí v lukách, už tam není, fakt není, polkla jí ta louka....
ale komu to vadí?
Tohle kolo pode mnou je přece kolo horský a proč by nemohlo bejt i kolo luční?
A tak jedu tou loukou a pode mnou šustí tráva a je to jako česat tu louku. A vzorek mých plášťů je hřeben, kterej češe tu louku a já jedu jako ten hřeben po těch vlasech a louka jako kdyby říkala ááááchhhh... a je to tak nevýslovně krásný, že si stoupnu do pedálů a křičím ááááchhh s tou loukou a pokud vám to přijde přepjatý, tak vězte, že tohle je radost ze života, která je někdy tak silná, že se člověku prostě chce křičet a ve městě je to blbý, tam nekřičíte, tak si s chutí zakřičíte na louce, tam to blbý není, ale stejně mě během toho napadne, co když právě teď někdo támhle v přítmí lesa sbírá houby a najednou vidí týpka na kole, jak sjíždí loukou do lesa, vztyčenej v pedálech a křičí ááááachhhh...
a to všechno může způsobit jenom to, že se k tomu všemu začnu ještě chechtat, protože se ta krása ještě násobí těmi obrazy jiných lidí, který ty obrazy vidí zas z jiných perspektiv.
A na konci toho lesa vyjedu u tý zapomenutý meze a otevře se přede mnou výhled na další vesnice a kopce a louky a pole a někde v dálce štěkne pes z tý další vesnice a rozštěká další psy a ten štěkot není ani trochu nepřátelskej, je to zdravice, je to jako úsvit dne, je to jako kohouti, který kokrhají, ale vůbec ne proto, aby překokrhali ty vostatní kohouty, to se jen tak povídá, to se píše v těch etologickejch knihách věnovaných šedivým barvám, ve skutečnosti kokrhají barevně a ze stejnýho důvodu, jako když jedete loukou a řvete áááááchhh... radujou se, ty hlasy, radujou, to musíte cejtit.
A vjedu do tý další vsi a lidé stojí v zahradách a postřikují záhony nebo polehávají pod kapotami svých vozů a prohazují si v dlaních klíče a psí štěkot mě provází od chalupy k chalupě a za vesnicí je zplanělá jabloňová alej a tak zastavím a položím kolo a trhám jedno jablko a zakousnu se do toho zplanělýho jablka a přestože je kyselý, tak chutná skvěle a je to takový jablko, který v supermarketu nikdy nekoupíte, pro takový jablko si musíte sami dojet a třeba se i na chvíli ztratit se a pak se zase najít.
Sním tři takový jablka a zvednu kolo a jedu dál. Na západě vzkvétají mračna a na jihu je ještě plno slunce. Jedu po asfaltu a stejně, stejně, křičím ááách....
Nikam nesměřuju, nikam nedojedu, všude a všechno jsem zažil.
Autem tam nedojedeš, kde jsem byl.
...
