Lehce patetickej hold mému otci

Nejsem žádnej rváč, ale párkrát sem se v životě porval. Začalo to už ve školce, nějakej kluk mě povalil na pískovišti a já se rozbrečel a řek sem to mámě. Ta mě politovala a řekla to tátovi. Ten mě nepolitoval, ale řek mi: Seš chlap, vrať mu to. Nesmíš se bát. Hlavně nežalovat. Ukaž, že se nebojíš. Budeš překvapenej, co se stane. Ale nikdy bitku nezačínej, bránit se je dobrý, začít ji je špatný.

Tak sem tátu poslechnul a když mě druhej den zas povalil, vstal sem povalil sem pro změnu já jeho. Rozbrečel se a někam odběhnul žalovat a pak už mě nikdy nepovalil. Fulghum měl asi pravdu s tim, že všechno co potřebujeme vědět, se naučíme už v tý školce.

Ve stejný linii sem pak pokračoval ve škole. Vždycky tam byl nějakej velkej kluk, kterej si ve svým jednoduchym mozku myslel, že když je větší, má to v suchu. Tak sem mu dal ochutnat jeho vlastní medicínu. Když viděl, že se zuřivě bránim, obvykle dostal strach a vycouval. Měl sem sice poznámkovej sešit úplně červenej, ale otec se mě vždycky zeptal, jak to bylo. Řekni mi to po pravdě. Šel po mě zezadu a podrazil mi nohy, tak sem vstal, rozběhnul se a povalil ho na zem a pak sme se váleli na studený chodbě, než přišel dozor. Někdo mi vzal přezuvky. Otec řek, dobře synu, koupim ti nový, tohle podepíšu, ale nezapomeň, vždycky jenom v obraně! To je nejdůležitější! A nikdy se tim nevytahuj, nelíbí se mi tvuj tón, skoro se tim chlubíš. Prostě mu dej co proto a pak to nech bejt. Nejsi přece jako oni.

Můj otec byl dělník, jednoduchej chlap z továrny, ale když tak o tom přemejšlim, myslim že byl chytřejší než Beneš a Chamberlain dohromady.

Postupně se kolem mě začali združovat kluci, co dostávali na frak od těch větších. Věděli, že čtu Vinnetoua a budu muset zasáhnout, když se to zas někdy stane a já budu poblíž. Nikdy se nespletli. Rváči to nemohli nikdy pochopit, když sem se rval až mi tekla krev z nosu, kvůli nějakýmu usmrkanci, kterýho nikdo neměl rád, dokonce ani já ho neměl rád.

-Němčíku neser se do toho! Co je ti do toho?!-Divili se, když krev z nosu začala stříkat i jim. Nemohli to pochopit. Vždyť ho přece taky nemáš rád!

Ale spravedlnost nehájíme proto, že máme někoho rádi. Spravedlnost je, aby nikdo nedostal na hubu, protože je slabej a nikdo ho nemá rád.

Po nějaký době sem měl dokonce svůj vlastní fanklub, kterej se skládal z těchhle kluků, který nikdo neměl rád. Chodili za mnou a nosili mi svačiny a figurky indiánů, protože věděli, že je mám rád.

Rváči se mi posmívali, že sem kápo spolku kryplů.

Řek sem to tátovi a on mi řek: Nevadí, že je nemáš rád, neděláš to pro ně, ale děláš to pro sebe. Představ si, jak se cejtí ty grázlové, když potkali někoho, kdo se před nima nepodělá.

Asi blbě. Asi se jim hroutí jejich svět, ve kterym vládne hrubá síla. Asi se v jejich světě objeví malá trhlina a možná o tom v noci před usnutim budou přemejšlet.

Tohle všechno mě naučil můj otec, kterej sotva prolezl učební obor a jediná kniha, kterou kdy četl, byla o Arnoldu Schwarzennegerovi, což byl jeho kulturistickej vzor.

A taky mi říkal:

Sem na tebe hrdej, takhle se chovej celej život a vždycky na tebe budu hrdej, ať budeš čímkoli. Klidně voz někde popelnice, ale když budeš vždycky takovej, já na tebe budu vždycky hrdej.

Tak díky moc tati. Snad to nebude znít moc pateticky, ale myslim, že na světě je dost kluků, který by ti rádi poděkovali. A já s nima stojim v jedný řadě.

...