23.12.1996. Nějakej koncert v rockáči. Sedíme u baru, pijeme pivo, nudíme se, kapela na hovno, nedá se jí věřit, texty o lásce. Dejv povídá -Dáme tripa.- tváří se potměšile a vytahuje krabičku, ve který má obvykle nějaký hulení plus lajnu peří. LSD.
Říkam JO.
Vyloví pytlíček s papírovýma čtverečkama. Jsou napuštěný kyselinou. Víme to, tenhle měsíc je to potřetí.
Barman nebo Brahma přinese pivo.
Zapijem to tim pivem. Smějeme se.
-Vypadnem, než to naběhne.
Řekne Dejv a má pravdu.
Bude lepší lítat někde venku.
Venku jiskří sníh. Je čerstvej. Vánoce na sněhu. Vánoce na tripu.
Kouříme cigarety, ale přestávaj mi chutnat.
Zahazuju ji a vdechuju ten pálivě studenej vzduch. Je to jak pouštět hada do plic. Leží tam klidně stočenej.
Kam pudem? - říkám.
Já nevim, uvidíme...vono ti to poví....
Třeba mi to řekne, co mám dělat dál. Vánoce. Ježíš Kristus.
Jdem maloměstem. Je noc. Nikde nikdo.
Výlohy obchodů, co s tim nemaj nic společnýho.
Všechny ty blikající hadice dělají všechno o moc temnější. V jednu chvíli si s nima povídam, ale jejich mentální úroveň není moc vysoká. Zkoušim auta. Není to o moc lepší. Keře jsou výš. Leží na nich sníh. Jdem dva, tři, tisíc je nás. My jsme legie.
Najednou zjišťuju, že jsem sám. Dejv zmizel. Všichni ostatní. Říkal něco o tom, že jde domu nebo co...?
Jak je možný, že nikoho nepotkávám? LSD.
Je tu jen sněhem zaplavený město a žádný lidi. Je to divný. Krásný.
Pak mě osloví hlas. Smějeme se spolu. Já něco povídám, že jsem na to přišel a on se směje...směje se víc a víc. Směje se mně...já se směju taky...chachá...a ty si kdo?
Připadá mi to úplně normální. Bavim se s démonem, kterej je z jiný sféry. Ví o mě víc, než vim já o sobě. Možná bych mohl chvíli spekulovat, že je to můj stín, kdybych víc čet Junga.
Srát na Junga. LSD. Tripuju.
Chvílema mám pocit, že letím nadzvukovou rychlostí. V hlavě mi nabíhají mantry, který nechci poslouchat. Zrychluju, skáču šest metrů dlouhý skoky.
Castaneda měl pravdu. Jsme jen kousek od magický hranice, ten kousek je v hlavě. Myslim, že to všechno chápu a jsem připravenej...magie je uvnitř lebky. Tak blízko. Můžeš to ovládnout a zmizet daleko od toho, co je teď.
LSD.
Jak dlouho jsem chodil po tom studenym, bílym, sněhobílym městě?
Vůbec nevim. Vim jeno, že jsem v tom sněhu nikoho nepotkal. Jenom keře, osvětlený hadice s blikajícíma světlama a kašírovaný Satan Clause ve výlohách. Peklo je blízko. Pohltí tě, rychlejc, než se naděješ.
Na konci tý noci stojim u nějakýho černýho auťáku, lomcuju klikou, uvnitř svítí světýlko, tam se schoval ten Hlas, co se mnou mluvil.
Už je jenom tam.
Nemůžu se k němu dostat.
Někdo na mě křičí.
Vzhlídnu nahoru.
Stojí tam chlap v čejnejch slipech na bílym balkoně a povídá něco o policajtech.
Jde z něj pára. Kolem něj žádný světýlka. Studeně svítá.
Policije! Policije! Zadržte ho. zničte ho!!!
Jsem zpátky na planetě Zemi.
Co se to dělo?Co se to děje?
Zdrhám pryč, kolem mě sníh a světlo mizí. Všechny světla mizí. Pouliční lampy na mě střílí svůj hnis.
Je mi strašná zima.
Nemůžu se ani vysmrkat, určitě by mi upadnul nos.
Kde je domov?
Možná mám nějaký doupě, musim se tam schovat.
Trefim tam?
Najdu klíče?
Bloudim mezi panelama.
Všechny jsou stejný.
Beton vypadá tak mrtvě, že se ho bojim dotknout pohledem.
Ale najdu ten jeden vchod mezi stovkama jinejch vchodů. Tady asi bydlim. Tady je domov můj. Tady žiju dvacet let. Žil jsem.
Najdu to místo, kde mám noru, jeskyni, útulek.
Tam si lehnu na matraci a ležím 12 hodin.
Nespim, mám vytřeštěný oči a sleduju pohyby záclon.
Jsou živější, než já.
Ruka se mi třese, když do sebe liju vodu z pet flašky, kterou jsem objevil vedle ledničky.
Dvě peřiny jsou málo, ticho mě vraždí, pouštím si nějakou muziku.
Trochu to pomáhá.
Jsem nesdělitelný nic ve vesmíru a nic mě nemůže zachránit.
Všechno je neúprosný. Logika, zákony, brnění fyziky z něhož se nevyvlíkneš. Nikdo to nedokáže. Myšlenky mi jedou, ale hlavní je ten pocit, ten pocit NAPROSTÝ BEZVÝZNAMNOSTI, lejna ve vesmíru.
Timothy Leary je vůl. Castaneda je vůl. Stejný nic ve vesmíru jako já. Všechno je rozbořený, smlouva s Bohem nikdy nebyla, ostatně žádnej Bůh není, jenom zatraceně stejně vypadající věci, propiska se mi omotává kolem krku, záclona mě chce zardousit, okno nejde otevřít. Sám proti masivní přesile. Z toho se nevyvlíknu. Nikdy.
Zkouším vyslovovat lepší slova.
Ježíš Kristus.
Óm mani padmé húm.
Ježíš Kristus.
Bodhisattwa Óm.
Zoufalá snaha najít rovnováhu přes duchodní učitele lidstva. Možná to vyjde. Možná ne. Vesmír je otevřenej jak posraný slipy. Možná se na tebe učitelé dávno vysrali a lidstvo a ty, ano ty, ty jsi taky ztracenej. Zbejvaj pohyblivý záclony a mrtvá voda z petflašky, kterou do sebe liješ jako kdyby byla živá a jediná na světě. Poslední žízeň. Poslední voda. Malý princi. Lišky ti dávaj sbohem. Umíráš.
Je večer 24.12.1996.
LSD. LSD. LSD.
Do rána se modlim, aby se realita vrátila. Obvyklý věci. Rohlík k snídani, čaj, pytlík ve kterym je čaj uvězněnej, ptáci na jaře, opilci v barech, pivo v lahvi, formy naplněný obsahem.
Asi to nejde vysvětlit ani umělecky, básní, povídkou, obrazem.
LSD. LSD. LSD.
Až to přejde, řeknu Dejvovi.
-Ty vole, to byla jízda. Musim dát voraz, než si dáme dalšího.
A von se na mě podívá a řekne:
-To sou ty vánoce. Seš prostě moc senzitivní. Většinou je to prostě sranda. Tvuj problém je v tom, že v tom hledáš něco víc, než to JE.
LSD. LSD. LSD.
A tak vám říkám, co můžete vidět: bílý králíky, škrtící záclony, sedící Buddhy, vznášející se démony, světla, který se přemisťujou prostorem stejně snadno jako se točí vesmír, kosti měnící tvar uvnitř vašeho těla, maso který odpadá, zatímco otáčíte bicepsem.
A až si půjdete dát nedělní oběd a maminkou a tatínkem, je důležitý vo tom nemluvit.
Prostě jako vždycky. Nemluvit o ničem důležitym. To vás udrží v rovině normality.
Mezi nedělním řízkem a LSD experience neni žádná průrva.
Charybda a Skylla.
Vyber si.
...
PS. redakčně zkráceno, protože by se z toho nejeden mohl zbláznit.
