Nevím kolik blázinců jsem navštívil, abych se potkal se svojí sestrou. Pamatuju si jeden na jaře. Sestra měla vlasy vypletený pampeliškama.
Objímala břízy
že jsou to její stromy
a docela určitě jí něco dochází
docela určitě se teď všechno spraví
Bylo jí tak dvacet
a ohromně jí to slušelo a usmívala se
tak plaše
tak plaše
Byli jsme tam všichni
Máma, táta, já
Máma říkala – Co blbneš, holčičko moje?
Otec říkal – Neblbni, pořád se podřezávat, ty snad nejsi ani moje dcera!
Seděli jsme na lavičce
kolem byly duby a břízy a olše
a pampelišky v tvých vlasech
sestro
Usmívala jsi se tak plaše
kdybych věděl kdo ti tak ublížil
na místě bych ho umlátil stvoly trávy
Měla jsi na sobě batikovaný tričko
co ti poslala moje milá
skvělá holka se sametem v duši
tu jsi měla vždycky ráda
říkala jsi
že si ji nezasloužím
a já se smál
Říkala jsi mi, že jsi tam potkala
skvělý lidi
lidi, co taky tápou a hledají sami sebe
můžete sdílet bolest
a všichni si rozumíte
všechno si říkáte
Myslel jsem si tehdy
že tomu rozumím
ale nerozuměl jsem ničemu
jako obvykle
Odkvetly pampelišky
A tebe pustili z blázince
A začala jsi zase chlastat
Vždycky
když uvidím břízu
vzpomenu si na tento den
Řekla jsi mi tehdy
Myslíš si, jak si důležitej
ale nejseš
Vždycky, když odkvetou pampelišky
vzpomenu si
Nejsem
…
