Jsme takoví, jaký jsou naši hrdinové. Jaký hrdiny jsme objevili v dětsví, jaký hrdiny jsem si podrželi přes vichry puberty, jaký hrdinové s náma vstávaj každej den dneska do bledýho rána.
Můžou ti vzít všechno, co máš, ale nikdy si nenech vzít svoje hrdiny. Protože oni jsou to, co v tobě říká, tohle je splavná řeka a tohle je propast beze dna. Tudy jo, tam jdi a na tyhlencty chlápky se vyser anebo jim nakopej prdel.
Každej má nějaký ty hrdiny. Já mám tyhle. Četl jsem o nich. Snil jsem a byl...
Geronimo. Apač trmácející se v prachu apalačskýho pohoří. Unikající tisíchlavym armádám Mexika a USA. Svobodnej člověk, bandita, anarchista. Nemilosrdnej válečník. Šaman pojídající peyotl. Prej měl modrý voči, jasně, že je to legenda, možná, že ten reportér, co ten hovor s ním udělal, to potřeboval prostě líp prodat, tak podal legendu o Geronimovi, kterej na něj zírá modrejma očima a mluví o svejch zločinech. Zločinech? Možná byl sám zhulenej a pozřel víc peyotlu, než bylo třeba. Každopádně slova jsou vytištěný a obraz je úplnej. Geronimo s hrstou bojovníků uniká před mechanickym chapadlem zákona, který chce mít všechny rebely pod zámkem a v rezervaci anebo už jenom součástí dějin. No občas se to chapadlu povede a pak svítí přes staletí trička s revolucionářema na mladejch hrudnících, co se dmou, když slyší slova jako rovnost, svoboda, bratrství. Je to tak dobře? Jistěže! Nebo se snad mají začít dmout při slovech jako otroctví, nevolnictví, posluha? Až budou mladý lidi nosit místo Che Guevary na triku Billa Gatese, poznam, že je všechno v prdeli. Jsou slova, který jsou přirozeně dobrý a všechny intelektuální kličky to nemůžou změnit.
A pak tu je Sedící býk, zvolenej náčelníkem, aby na hvězdnou chvíli zašlapal do prachu Sedmou kavalérii a s ní i bezohlednýho zabijáckýho parchanta Custera, budiž jeho kostem země těžká, parchanta, pro kterýho vraždění mezi kůžemi stojících teepee bylo dobrou zábavou a relaxací v přestávce mezi návštěvou syfloidních nevěstinců, v přestávce mezi kecama o slávě v modrym kabátu, v přestávce mezi šlechtěním svýho kníra před okoralym zrcadlem. Sedící býk nikdy žádný zrcadlo neviděl, když mu ho přinesli, tak se začal prohýbat v pase a chechtat, ať si to šamanskou hračku odnesou, beztak je s těma bílejma hrozná prdel. Berou se natolik vážně, že si potřebujou neustále kontrolovat mimiku, ale aby odešli na třicet dní do prérie a hledali velkýho ducha, to ne, raději si ho nechaj přinést od vybledlýho kazatele a ještě mu budou sypat svý absurdní blyštící se kusy kovu, podávat papírky s prezidentama, že dobře mluví a dobře jejich chyby pranýřuje, až duch jejich skáče vzrušením. Skočit na mustanga a odcválat do neznáma. To by všichni měli. Škoda, že nebylo dost mustangů a dost pevnejch stehen.
Ale abychom nemuseli chodit tak daleko, tak tu máme ještě Jana Žižku z Trocnova kterej mávnutím palcátu drtí desetinásobnou přesilu křižáckejch armád loupících a vraždících v zemích koruny české. Nikdy neporaženej v řádný bitvě. Na koni sedí líp, než Masaryk, hlavně na reprodukcích, co visí na chodbách výchovnejch ústavů mýho mládí. Byl to geroj, nesral se s tím, nasrali ho, upálili mu Husa, pak vtrhli do Český země, no tak vzal palcát a pár těch křižáků pěkně zmelšíroval po ksichtu. Pal vodsud hajzle. No mercy. A cti Boha, tenhle šrám ti daroval On, abys měl o čem přemýšlet.
No dneska se tihle hrdinové moc nenosí. Na trhu jsou spíš takový floutci, co postřelujou balony po hřišti a ještě se stihnou učesat a modelku sbalit. Nebo se tu velebí svatej Václav, jak to s náma dobře skoulel a dobře to s tím Němcem vymyslel, ale pak mu to Boleslav překazil, docela regulerní přemyslovskou vraždičkou. Výstavy nám cpou do hlavy tu o těch Napoleonech, který zmasakrovali půl Evropy za Francii, za šíření revolučních myšlenek a ve skutečnosti si mysleli na všechny ty ruský konkubíny, na pokračování rodu, na Orlíky, na nicotu, na znásilnění Rakouska, na vlastní obraz v dějinách, na svoje slova pronášený před bitvou, na kecy o hrdinství, na končetiny urvaný dělovou kulí. Tak to jsou válečníci na baterky, válečníci pro slávu a pro hovno. Válečníci za svůj obraz v dějinách, za rozšíření říší, za věčnou slávu říší, za nepohasínající slávu říší, za první, druhou, třetí říši...jděte už do prdele s těma říšema, to sme jim všichni jednostějně měli říct, kdyby jsme nemysleli tak moc na naše rodiny, na naše vyhřátý kavalce s proleženym dolíčkem, na župan a bačkory.
Nevim, jak vy, ale já jsem si svý hrdiny dávno vybral. Jsou to chlápci, který museli čelit výzvě a neposrali se a zvedli zbraň proti císařum a proti všem a bojovali do hořkýho konce a to je dobře, protože i když je to nemoderní, tak někdy je nutný zvednout pracku s mečem a postavit se okolnostem a konečně i třeba chcípnout v Apalačskech horách, když bude třeba. Někdo se musí postavit zrůdám v kabátcech, vylisovanejch z jednoho kusu.
K tomu nám dopomáhej Spartakus, věrozvěst toho, že to jde a můžem jim nakopat prdel.
...
